Ivo Fencl: Skutečně komunistická normalizace drtila Bohumila Hrabala?

26.06.2019 7:35

Odpověď na otázku v titulu je sporná, ale kupříkladu geniální novela „Obsluhoval jsem anglického krále“ nemohla za normalizace po řadu roků spatřit ani světlo Prahy, to ji jisté; až se nakonec objevila jen coby nelehko dosažitelný produkt Jazzové sekce.

Ivo Fencl: Skutečně komunistická normalizace drtila Bohumila Hrabala?
Foto: Archiv IF
Popisek: Spisovatel Ivo Fencl
reklama

Tepat však komunisty a šmahem celou éru? Jistě, je to již zvykem. Nicméně se ukazuje, že zrovna Bohumil Hrabal není a nebude pro podobná tepání do „tepu doby“ tím nejlepším zdrojem a příkladem. Proč? Právě na to odpovídá badatel Jakub Češka (*1971), který už předtím umně motivicky analyzoval dílo Milana Kundery (v knize Království motivů, 2005) i práce Rolanda Barthese (v knize Zotročený mýtus, 2010).

Pět studií o Hrabalovi uspořádal Češka do knížky „Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle“ a jeho osmdesátistránkový rozbor „Anglického krále“ je podle všeho tím nejlepším, co u nás o té próze bylo sepsáno...

Sporu přitom není, že lze „Krále“ číst i jako částečnou obžalobu veškeré „středoevropské povahy“, přičemž ústřední anti-hrdina je morálně pokleslý bloud, pragmatický egoista (nejsnáze omluvitelné a pochopitelné) a lidský chameleon. Nedostatkem Menzelova stejnojmenného filmu pak zůstává, že právě pokleslost hrdiny jménem Dítě romanticky retušuje. Jeho scénář ignoruje dokonce i hrdinovu „akustickou trýzeň“, s níž hrdina vnímá zatloukání hřebíků do podlahy, které jest pácháno jeho vlastním synem; ale kdyby Jiří Menzel tento motiv nevytěsnil, dokázali bychom si teprve uvědomit tu strašlivou věc, že hrdinovi jménem Dítě „rozdírají bubínky“ a srdce hrozné rány do podlahy, nicméně na problém se právě od podlahy nepodívá ani na vteřinu. A nepostará se naprosto nijak o osud Siegfrieda, jehož zplodil!

Otázkou této knihy kromě toho je, zda se „prostý kmán“ může ve složitě sociálně vrstveném kosmu vůbec vyšvihnout. Někdy určitě ano a je to samozřejmě časté téma. Například i nedávná Towlesova „Pravidla zdvořilosti“ uspěla díky tomu, že předvedla cestu ode dna k vrcholu. „Anglický král“, dodejme, zvítězil ovšem i z mnoha dalších důvodů a navzdory tomu, že se hrdina onoho vrcholu nakonec nedokáže držet.

Druhou kapitolou udělal Jakub Češka krátkou studii o „Válce na (pouhé) periferii Hrabalovy tvorby“, přičemž válka, jak pochopíme, Hrabalovým hrdinům NENÍ srozumitelná.

Například povídka „Kain, která se stala méně známou předlohou „Ostře sledovaných vlaků, je v tom směru jen výjimkou. Hrabal totiž NEPSAL o válce, jako by o ní psal vinný hrozen válkou drcený, nýbrž válku použil jen „kvůli literatuře“. Je to bohužel patrné, že tak postupoval, a že neměl náturu a asi ani náladu jakkoli brojit PROTI válce, která mu jen SLOUŽILA k tomu, aby vyklenul iniciační příběh.

„Ve Vlacích jsme svědky hned dvojího bombardování,“ píše o tom Jakub Češka. „Nejprve Libně a Vysočan, později Drážďan. Zatímco před prvním náletem Miloš - s nezdarem - usiluje o ztrátu panictví, během bombardování Drážďan je už zdárně iniciován.“

A při tomhle druhém náletu se perspektiva úplně obrací, „jako by kontextem či doprovodným jevem Milošova zmužnění bylo PRÁVĚ bombardování Drážďan“. Ohniskem děje je tak docela jistě „jen“ Milošova INICIACE a nikoli klíčová událost. Masakr v Drážďanech, ona Jatka číslo pět. A Hrabalovi možná byla i lhostejná.

Ale k jádru věci. Po (objevném) srovnání všech verzí Hrabalovy Jarmilky uzavírá knihu klíčová studie „Evangelium za časů normalizace aneb Nový Hrabal překonává starého“ s podtitulem „Lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel“; a právě tato stať přináší odhalení. Jaké? Zažité pohledy rozhodně pukají, protože Češka umí vyložit na stůl karty důkazů o tom, že jedním z podstatných, ba bytostných principů Hrabalovy tvorby byla VARIANTNOST.

Touhy po ní se neuměl zbavit. Byla mu vlastní. A nevznikla pod politickým tlakem, vůbec ne.

Češka tak až napadrť rozmetal mýtus, dle kterého byl specifický doktor práv k přepisování a variování pouze tlačen. Jednoduše to tak nebylo a zjistíme dokonce, že by Hrabal své výtvory překutával i za těch okolností, že by se z nich nestalo POLITIKUM.

Jenom své Taneční hodiny pro starší a pokročilé přepracovával třikrát a Hlučná samota je rovna sledu tří variant veledíla. Varianty se přitom navzájem až překvapivě liší „perspektivou smyslu“, jak to Češka nazývá. A zmíněná už Jarmilka?

Má čtyři verze, které skutečně byly vynuceny redakčními tlaky, jenže... Čtěme tyto verze, a hle. „Tlaky“ spisovateli s výjimkami pomáhaly, takže ve finále se Češka může svéprávně zeptat: „Stal by se vůbec Bohumil Hrabal součástí široce sdíleného literárního kánonu, pokud by nebyl nucen NIVELIZOVAT svá původně neotřelá díla?“ Možná ne. Proti názoru mýtu je totiž Češkou odhalena ta překvapující skutečnost, že Hrabal ani náhodou NEBYL „autentickým zapisovatelem života“, a to dokonce ani v tom nejmenším. Je to omyl a v reálu se jednalo o vysoce rafinovaného, autonomního AUTORA, kterým se však - navzdory obecným představám - definitivně stal teprve během komunistické normalizace.

Za vkročení do oficiálního nakladatelství Československý spisovatel v druhé polovině let sedmdesátých bývá přesto dál kritizován. Tvorba toho času je chápána jako „méně kvalitní“, ba cenzurovaná. Je to již tradicí, avšak Jakub Češka se jí nebál a odhaluje cosi jiného. Srozumitelně to i dokládá. Jde o kritiku lichou. Opovrhovat proto Postřižinami, Slavnostmi sněženek a Krasosmutněním není na místě, přičemž Krasosmutnění naopak zůstává, tedy budeme-li tedy objektivní, daleko propracovanější a lepší verzí, než původní jeho varianta Městečko, kde se zastavil čas.

Normalizace tedy možná zdrtila mnohé, o tom není sporu (a někteří si ani neškrtili), nicméně Bohumil Hrabal mezi drcené rozhodně nepatří.

(Článek byl psán po ruce s novou knihou Jakuba Češky „Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle“. Host. Brno 2018. 296 stran.)

Ivo Fencl

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Josef Brož: Televize patří těm, co tam pracují

20:09 Josef Brož: Televize patří těm, co tam pracují

Dnešní těžká doba si žádá vzájemné pochopení a respekt, disciplinu, sounáležitost. S kritickými kon…