Tepat však komunisty a šmahem celou éru? Jistě, je to již zvykem. Nicméně se ukazuje, že zrovna Bohumil Hrabal není a nebude pro podobná tepání do „tepu doby“ tím nejlepším zdrojem a příkladem. Proč? Právě na to odpovídá badatel Jakub Češka (*1971), který už předtím umně motivicky analyzoval dílo Milana Kundery (v knize Království motivů, 2005) i práce Rolanda Barthese (v knize Zotročený mýtus, 2010).

Pět studií o Hrabalovi uspořádal Češka do knížky „Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle“ a jeho osmdesátistránkový rozbor „Anglického krále“ je podle všeho tím nejlepším, co u nás o té próze bylo sepsáno...

Sporu přitom není, že lze „Krále“ číst i jako částečnou obžalobu veškeré „středoevropské povahy“, přičemž ústřední anti-hrdina je morálně pokleslý bloud, pragmatický egoista (nejsnáze omluvitelné a pochopitelné) a lidský chameleon. Nedostatkem Menzelova stejnojmenného filmu pak zůstává, že právě pokleslost hrdiny jménem Dítě romanticky retušuje. Jeho scénář ignoruje dokonce i hrdinovu „akustickou trýzeň“, s níž hrdina vnímá zatloukání hřebíků do podlahy, které jest pácháno jeho vlastním synem; ale kdyby Jiří Menzel tento motiv nevytěsnil, dokázali bychom si teprve uvědomit tu strašlivou věc, že hrdinovi jménem Dítě „rozdírají bubínky“ a srdce hrozné rány do podlahy, nicméně na problém se právě od podlahy nepodívá ani na vteřinu. A nepostará se naprosto nijak o osud Siegfrieda, jehož zplodil!

Otázkou této knihy kromě toho je, zda se „prostý kmán“ může ve složitě sociálně vrstveném kosmu vůbec vyšvihnout. Někdy určitě ano a je to samozřejmě časté téma. Například i nedávná Towlesova „Pravidla zdvořilosti“ uspěla díky tomu, že předvedla cestu ode dna k vrcholu. „Anglický král“, dodejme, zvítězil ovšem i z mnoha dalších důvodů a navzdory tomu, že se hrdina onoho vrcholu nakonec nedokáže držet.

Druhou kapitolou udělal Jakub Češka krátkou studii o „Válce na (pouhé) periferii Hrabalovy tvorby“, přičemž válka, jak pochopíme, Hrabalovým hrdinům NENÍ srozumitelná.