Věc se navíc zdá být jasná, jeden si začal, druhý se brání. Veškeré „odborné“ komentáře jsou nuancemi zatracování Ruska, v lepším případě čteme střízlivé operační postřehy. Málokdo si to uvědomuje, ale už od jara 2020 – nikoli od února 2022 - se děje stále to samé. Tzv. expertům se nedá věřit, ačkoli pohnutky jsou zřejmě trochu jiné než v dobách pandemie. Jen se zdá, že za většího společenského konsensu. 

Příběhy bez příčin

Ale zpět k Ukrajině. Můžeme dobře rozumět mechanismům utváření mediálních obrazců čehokoli. Jestli lze některému segmentu odpustit nedůsledný důraz na kauzalitu, jsou to hlavní pořady hlavních médií. U spousty věcí si vystačíme s tím, že se staly. Opilec v noci napadl jiného opilce. Byl silnější, zvítězil. O možném pozadí celé věci se nikdy více nedozvíme, ale vyšli jsme vstříc nejpravděpodobnější morální možné ose celého příběhu, který hlubší vyjasnění nevyžaduje. Pokud ale reálně hrozí válka, dějí se geopolitické otřesy a rychle chudneme, pak snadno zjistíme, že příběhy bez příčin neexistují. Anebo na to naopak snadno zapomeneme.
Jaký je rozdíl mezi příčinou a vinou? Představte si, že děláte zkoušku jako student dějin a dostanete otázku, jaké byly příčiny I. Světové války.  Německá rozpínavost? Jedničku byste za to dostali určitě ve 40., 50. letech 20. století, dnes už ale ne. Nejspíš ani ve Francii, u nás určitě ne. Na vině není ani tak moderní omlouvání Německa. Ale to, že jste se nezamysleli nad dlouhodobým kontextem, někde jste četli o prvním výstřelu. Velmocenská rivalita, utváření národních celků? To už budeme o hodně blíže. Už teď je jisté, že ukrajinská krize jednoho dne „zvědečtí“ (nebo by měla).