Nikoliv, povstání vedla politicky Slovenská národní rada, v niž byly zastoupeny všechny slovenské antinacistické síly, nejen komunisté, a vojensky povstání vedli generálové Viest a Golián. Soudružka jenom dokázala, že historii nezná a buď nevědomky, nebo dokonce záměrně lhala. Komunističtí partyzáni byli naopak spíše pro povstání problémem.
Od komunistů těžko můžeme očekávat pravdomluvnost, ale jejich drzé přisvojování si zásluh jiných nelze přejít mlčením. Slovenské národní povstání, jehož 70. výročí zahájení si dnes připomínáme, připravovaly všechny slovenské nekomunistické i komunistické síly, které byly v opozici vůči tehdejší vládě prezidenta Jozefa Tisa. Vyplynulo to z tzv. Vánoční dohody z prosince 1943, kterou tito opozičníci uzavřeli.
Na přípravě vojenského vystoupení, které by Slovensko převedlo z nacistického do protinacistického tábora, se podílel i ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš. Ten plánoval při přiblížení se Rudé armády ke Krakovu státní převrat, zatčení a uvěznění ministrů slovenské vlády, nastolení vojenské diktatury a vyhlášení války Německu.
Povstání připravoval v součinnosti s londýnskou čs. zahraniční vládou a prezidentem Edvardem Benešem, zabezpečoval ho materiálně a kádrově, i náčelník štábu velitelství pozemních vojsk podplukovník Ján Golián, povýšený později do hodnosti brigádního generála. Ten se také stal jeho prvním vojenským velitelem. Na začátku října ho vystřídal generál Rudolf Viest, který byl do této funkce vyslán rovněž z britské metropole Šrámkovým kabinetem.
Oba tito slovenští hrdinové a hlavní protagonisté povstání patřili k demokratickému odboji a s komunisty neměli nic společného. Hlavním silou povstání byly vojenské jednotky Slovenské armády, které přešly k povstalcům. Na konci srpna z nich vznikla I. Československá armáda na Slovensku a nakonec ji tvořilo asi 60 tisíc mužů. Na stranu povstalců přešly i některé oddíly policie, četnictva a finanční stráže.
Politicky vedla území, které se podařilo ovládnout povstalcům, Slovenská národní rada v čele s předsedou nekomunistou a čechoslovakistou Vavro Šrobárem.
Komunisti měli vliv jenom na partyzánské jednotky vyslané z území Sovětského svazu, které však byly spíše problémem než účinnou ozbrojenou složkou v protinacistickém odboji. Mezi partyzány byli jistě hrdinové, ale často také dobrodruzi, kteří se místo bojování věnovali spíše terorizování slovenských vesničanů, Loupili, znásilňovali, kradli a někdy také vraždili neozbrojené civilisty. Navíc tito partyzáni přepadením a zavražděním německé vojenské mise, která se vracela z Rumunska do Německa, v Martině, způsobili, že německá armáda začala 28. srpna 1944 obsazovat Slovensko a podplukovníku Goliánovi nezbylo než o den později vydat rozkaz k boji proti vetřelcům. Bylo to dřív, než se původně plánovalo, všechny přípravy ještě nebyly dokončeny, a logicky to způsobilo potíže.
Většina partyzánských oddílů se navíc odmítla podřídit společnému vojenskému velení, s tím, že poslouchají jenom Moskvu. To samozřejmě komplikovalo obranu povstaleckého území. Partyzáni odmítali bojovat na frontě, hrdinstvím často nevynikali a utíkali ze zákopů dřív, než se k nim přiblížil německý voják. Mnozí skutečně vynikali hrdinstvím jen proti civilistům, ale boji s ozbrojeným nepřítelem se vyhýbali. Dá se říci, že komunističtí partyzáni měli velký podíl na konečném neúspěchu povstání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
