Sovětská armáda napadla svého západního souseda bez vyhlášení války a v rozporu s platnou polsko-sovětskou smlouvou o neútočení z roku 1932. Sověti oficiálně tvrdili, že přicházejí vzít obyvatele východního Polska do ochrany před nacisty. Jenomže za jednotkami Rudé armády následovaly oddíly NKVD, které zahájili brutální represe proti civilistům srovnatelné s nacistickými etnickými čistkami. To potvrzuje i polský historik profesor Tomasz Strembosz, který upozornil na analogii mezi nacistickými Einsatzgruppen a sovětskými komunistickými policejními komandy.

Na Sověty dobytém území docházelo k obrovským zvěrstvům. Ve věznicích bývalo běžné mučení, které mělo podobu hodně drastických forem. Například ve městě Bóbrka mučitelé polévali vězně vařící vodou, v Peremyšlany uřezali nebohým obětem genitálie, nosy, uši i prsty a vydloubali jim oči. Sociolog Tadeusz Piotrowski ve své studii doložil, že v letech 1939–41 bylo téměř 1,5 milionů obyvatel z oblastí bývalého východního Polska deportováno. Tyto deportace se vyznačovaly nelidskými podmínkami. V dobytčácích namačkaní vězni se po dlouhé týdny trmáceli na Sibiř téměř bez jídla a pití. Je jasné, že v takových podmínkách mnoho z nich zemřelo ještě před cílovou stanicí. Téměř dvě třetiny deportovaných tvořili Poláci a necelou desetinu pak Židé. Jen malá část těchto zotročených lidí válku přežila.

Navíc nebyla jenom ona proslulá Katyň. Minimálně třetina z 320 000 polských válečných zajatců, kteří na podzim padli do zajetí Rudé armády, byla zavražděna. Asi 35 000 politických vězňů bylo zabito v Sověty okupovaném Polsku krátce po útoku Německa na SSSR.