Ten se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci a nastupující normalizaci v naší vlasti. Lidé si o dvacet let později chtěli připomenout jeho památku. Šlo o několik nenásilných shromáždění, která byla brutálně rozehnána veřejnou bezpečností (komunistická policie), tekla krev, desítky zraněných lidí skončily v nemocnicích.
Ještě hloupější akci předvedli komunisté ve Všetatech, kde nechali hřbitov obklíčit policií a bránili lidem položit květiny k Palachovu hrobu. Policejní hlídky byly i na všetatském nádraží, kde kontrolovaly přítomné, kterým rovněž bránily v cestě na hřbitov.
V těchto případech se jednalo o nenásilné akce – vzpomínky na tragicky zemřelého člověka. Kdyby komunisté byli jen o něco málo chytřejší, tak to nechali být. Jak by to asi vypadalo na Václaváku v onom lednu devětaosmdesátého? Sešlo by se několik tisíc účastníků pietní akce a za půl hodiny, maximálně do hodiny by se rozešli a byl by klid. Stejně tak ve Všetatech, kde by příchozí položili na Palachův hrob věnce a odjeli domů. Všechno se mohlo odehrát v pohodě.
Protesty žlutých vest jsou o něčem jiném. Především při nich dochází k násilnostem, zapalování aut, rabování obchodů a ničení kulturních památek, a to nemůže tolerovat žádný normální stát na světě.
Účastníci Palachova týden nemohli nikde veřejně hlásat svoje mínění, protože jinak by byli souzení za pobuřování atd. Média byla plně pod kontrolou komunistů a jiné názory se nepřipouštěly. Upozorňuji, že v té době, tedy na konci osmdesátých let byly v západních demokratických zemích komunistické strany legální, měly k dispozici svoje noviny, které vycházely bez cenzury a také svoje poslance v parlamentech, regionálních a obecních zastupitelstvech.
Žluté vesty mohou hlásat v médiích svoje požadavky bez omezení,a mohou kandidovat do francouzského Parlamentu. A jak řekl prezident Miloš Zeman, se kterým výjimečně souhlasím, v demokracii se mění vlády ve svobodných volbách a nikoliv pouličním kraválem. Tím samozřejmě nepopírám právo lidí veřejně projevovat nespokojenost s vládou. To je jeden ze základních pilířů demokracie.
K policejním zásahům dochází v každé zemi, ale v demokracii opozice funguje legálně, svobodně se vyjadřuje v médiích a pořádá svá shromáždění. Koneckonců KSČM v České republice je toho důkazem. Opozice v komunistickém Československu neměla žádná práva, nemohla působit v médích a oslovovat veřejnost. K dispozici měla pouze samizdatové časopisy typu INFOCH (Informace o chartě) nebo INFOC (Informace o církvi). Ovšem za tohle hrozilo vězení. A to, že by opozičníci mohli v socialistických zemích jít do voleb? Tak na to je třeba rychle zapomenout. U nás zkusil Pavel Wonka jako nezávislý kandidovat v roce 1986 do Federálního shromáždění a skončilo to jeho uvězněním a smrtí.
Jan Ziegler
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
