Po zveřejnění článku mi přišlo upozornění od mnoha přátel a známých, kteří si článek přečetli a zjistili po rozkliknutí příslušného odkazu (ZDE), že se v něm vyskytuje i moje jméno. Vím to samozřejmě už od doby, kdy jsem byl (někým) poprvé shledán proruským švábem, chcimírem, případně příslušníkem dezinformační scény. Celkem mě i potěšilo, že jsem se ocitl ve společnosti inteligentních a schopných lidí, kterých si vážím. Jsou tu k nalezení mimo jiné i šéf hnutí ANO a pravděpodobný budoucí český premiér Andrej Babiš, právnička a historicky první žena na postu ministra financí ČR, paní Alena Schillerová, a dokonce i bývalý prezident Václav Klaus. O tom ale psát nechci.

Na celé věci mě zaráží fakt, že zveřejnění informace o existenci tohoto seznamu v českých médiích nevyvolalo okamžitou mediální bouři a tvrdou reakci českých ministerstev zahraničí a vnitra. Pokud je mi totiž známo, naposledy podobné seznamy v tomto kontextu vytvářeli němečtí nacisté v předvečer zahájení druhé světové války. Jejich cílem bylo po obsazení příslušných zemí ulehčit práci speciálním komandům gestapa a SS, která pak podle nich buď přímo vraždila, nebo v rámci operace „Nacht und Nebel“ posílala do koncentračních a vyhlazovacích táborů s poznámkou „Návrat nežádoucí!“ potenciální oponenty nacistické okupační správy. Ale… nic se neděje! Panuje mediální i politické ticho. Kdo mlčí, souhlasí?

Mnoho čtenářů si určitě vybaví dezinformační kauzu „ricin“ z dubna 2020, na jejímž základě byli vyhoštěni dva ruští diplomaté. Jeden z nich měl údajně dopravit do ČR v diplomatickém zavazadle jed, určený k provedení teroristických útoků na „významné osobnosti české politické scény“. „Špičkami“ české politiky byli zřejmě míněni tři pseudopolitici lokálního a obecního formátu, Ondřej Kolář, Zdeněk Hřib a Pavel Novotný, kteří také dostali policejní ochranu.

Média spustila rozsáhlou kampaň, ruský velvyslanec byl předvolán na zamini. Česká státnost a demokracie byly v ohrožení a kdekdo byl „spravedlivě rozhořčen“. Tři výše zmíněné „politiky“ bylo třeba chránit před bezprostřední hrozbou, ať to daňové poplatníky stojí, co to stojí. Pro informované lidi to byla trapná šaráda s jediným cílem – pokračovat v diskreditaci Ruska v očích české veřejnosti a jeho transformaci v oficiálního nepřítele číslo jedna, která v té době už dvacet let probíhala (a stále probíhá) napříč celou EU s důrazem na země bývalé „východní Evropy“.

Nyní se ale hraje úplně jiná hra. Souvislosti zveřejnění seznamu „nepřátel Ukrajiny“, který i přes přihlouplý název „proruské bakterie“ rozhodně nevypadá na hoax, mohou být, a zřejmě i jsou daleko závažnější. Je prakticky jisté, že politická reprezentace se ho bude snažit bagatelizovat vzhledem k její slepé a bezvýhradné politické, vojenské, ekonomické a ideologické podpoře Ukrajiny „do posledního dechu“, abych citoval slova ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka, pronesená v pořadu ČT „Máte slovo“. Už samotný fakt zveřejnění seznamu vyvolává mnoho závažných otázek, z nichž ta zdaleka ne poslední je existence či neexistence reálných hrozeb pro lidi a organizace v něm vedené.