Jaroslav Vyleťal: Kde udělali soudruzi z NDR chybu?

6. 7. 2019 15:28

V červnu uplynulo 66 let od povstání z roku 1953. Šlo o největší vystoupení východních Němců proti vládě tohoto kuriózního státu. Jak to vlastně jeho mocipáni dokázali „dopytlíkovat“ až do roku 1990?

Jaroslav Vyleťal: Kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Foto: Wikimedia Commons
Popisek: Východoněmecké povstání roku 1953
reklama

Sovětská armáda obsadila na podzim 1945 podle dohody zbývající část své německé okupační zóny, kterou jí americká armáda vyklidila. Při vyklízení Američani odvezli vše, co považovali za důležité, například součástky k výrobě raket V2 z Nordhausenu a z dolu v durynské obci Merkers, 8307 zlatých cihel, 3326 pytlů se zlatými mincemi, desítky pytlů se stříbrem a stovky obrazů a uměleckých děl. Sovětská armáda naopak vyklidila Spojencům západní sektor Berlína. Jednotlivé zóny tak byly pod správou okupačních mocností. Na přelomu června a července se v sovětské okupační zóně ustavily komunistická strana, sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana. V září 1945 byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví sedmi tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům. V dubnu 1946 došlo ke sloučení komunistické strany (KPD) a sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly v sovětské okupační zóně obecní volby, nejvíce hlasů všude získala SED. Stala se pak na čtyřicet let vedoucí silou východního Německa. V říjnu 1989 měla 2,3 milionu členů. SED měla obdobu našich Lidových milicí, jimž říkala Kampfgruppen der Arbeiterklasse. Tyto „bojové skupiny dělnické třídy“ měly 210 tisíc členů starších 25 let, z nich bylo šedesát procent členy SED. Ve výzbroji měly 400 tisíc kusů lehkých zbraní (AK 47, RPG 7 aj.), dalších 100 tisíc zbraní bylo v osobním držení funkcionářů SED. Ve východním Německu propouštěly sovětské okupační úřady na jedné straně ze zaměstnání obrovské počty bývalých nacistů – 520 tisíc do dubna 1948 – a do správních úřadů ve své okupační zóně dosazovaly „antifašisty“ a na druhé straně německá komunistická strana aktivně povzbuzovala někdejší nacisty, kteří nebyli příliš veřejně zkompromitovaní, aby vstoupili do jejích řad. Počátkem padesátých let zastávali místa rektorů ve více než polovině východoněmeckých vysokých škol bývalí členové nacistické strany. Jak uvádí Tony Judt, o dekádu později jich například v „parlamentu“ stále ještě zasedalo víc než deset procent. Významnou skupinou obyvatelstva (24 % roku 1949, tehdy to bylo 4,3 milionu přistěhovalců) byli tzv. přesídlenci (Umsiedler), tj. vyhnanci hlavně z východních území a ze Sudet.

Konečně jim hračku předali…

Sovětský svaz jednostranně formálně ukončil okupaci své zóny Berlína spolu s okupací své zóny Německa vyhlášením Německé demokratické republiky 7. října 1949. Následně předal správní funkce zástupcům NDR z rukou sovětské vojenské administrativy 10. října 1949. Sovětská kontrolní komise byla zrušena 29. května 1955. Na území NDR ale Sověti ponechali masivní vojenskou sílu. Vyhlášení samostatnosti NDR následovalo jako reakce na vznik SRN. NDR se tak stala „prvním státem rolníků a dělníků na německé půdě.“ Soudruzi v NDR přikročili k budování socialismu ještě za Stalina. V květnu 1952 byla uzavřena vnitroněmecká hranice, v červenci 1952 vyhlásila II. stranická konference SED nová opatření nařízená Stalinem: budování vlastní armády NDR, budování těžkého průmyslu, kolektivizaci zemědělství a dalekosáhlou likvidaci soukromého hospodaření. Budování socialismu ale přineslo utužení pracovních norem, což vyvolalo v Berlíně stávku stavebních dělníků a nepokoje se rozšířily do dalších měst. Sovětská armáda tuto vzpouru potlačila silou. Na celém území NDR přišlo o život pětapadesát osob, mezi nimi i několik policistů, a více než třiapadesát osob bylo zraněno. Pět mužů bylo na pokyn sovětského vedení zastřeleno podle ustanovení výjimečného stavu. V historické paměti tyto události zůstaly pod pojmem Východoněmecké povstání roku 1953 (německy Aufstand des 17. Juni). Budování socialismu pak pokračovalo dále mírnějším tempem.

Soukromý sektor mizel velmi pomalu

Přestože ideologicky patřili soudruzi z NDR k těm nejkovanějším, režim v NDR měl svá „svobodomyslná specifika“. Soukromý sektor si nejen po celá padesátá léta, ale až do roku 1989 udržel v NDR významnou pozici. V roce 1950 bylo v NDR 17 813 soukromých průmyslových podniků (75,5 % všech), v roce 1955 jich bylo 13 782 (69 % všech), v roce 1958 ještě 9 797 (57,5 % všech) a v roce 1960 stále 6 476 (40 % všech). Počet zaměstnanců v těchto soukromých podnicích činil roku 1950 celých 547 800, roku 1955 pak 447 300, roku 1958 jich bylo 331 338 a v roce 1960 stále ještě 173 612 osob. Na hrubé průmyslové výrobě se soukromé průmyslové podniky podílely v roce 1950 23,5 %, v roce 1955 14,7 %, v roce 1958 8 % a v roce 1960 3,8 %. Podíl zaměstnanců v těchto soukromých podnicích činil roku 1950 24 % pracovníků, roku 1955 17 %, roku 1958 12 % a roku 1960 ještě 7 % pracovníků. Pro vykreslení postavení soukromých průmyslových podniků ve východoněmeckém hospodářství je důležité uvést, že mezi soukromými průmyslovými podniky nebyly podniky nijak malé. V roce 1958 mělo přes 6 tisíc soukromých podniků do 25 zaměstnanců, 3000 soukromých podniků měly do 50 zaměstnanců, 1500 soukromých podniků do 100 zaměstnanců a asi stovka soukromých podniků měla do 500 zaměstnanců.

Uvedené poměry představovaly obrovský rozdíl proti Československu, kde byly hned po válce Košickým vládním programem znárodněny podniky mnohem razantněji. NDR se musela vyrovnat s přílivem vyhnanců a s obnovou válkou zničené země, přičemž část jejího průmyslu byla odvezena do SSSR jako válečné reparace. Likvidace soukromého sektoru zde nebyla tak rychlá jako u nás a ono „pochopení pro soukromníky“ zůstalo po celou dobu NDR. Sám soudruh Miloš Jakeš musel na konci osmdesátých let konstatovat: „Ty živnosti menší, kde pracují sami, kde nikdo nikoho nevykořisťuje, ty potřebujem. V NDR je zaměstnáno takto, jako soukromí podnikatelé, tedy soukromníci, ne podnikatelé, to je velký slovo, celkem čtyři sta třicet tisíc osob.“

Železná opona jako řemen

Prvními východoněmeckými ozbrojenými složkami byla pohraniční policie (Grenzpolizei) a kasernovaná Lidová policie (kasernierte Volkspolizei). Pohraniční policie vznikla 1. 12. 1946, měla 3000 mužů a pomáhala střežit hranice Sovětské armádě. Roku 1948 měla už 10 tisíc mužů a v říjnu 1950 přebírá od Sovětů ostrahu hranic s NSR a západním Berlínem. Od jara 1949 do srpna 1961 odešlo přes Berlín na Západ něco mezi 2,8 až 3 miliony lidí, což představovalo zhruba 16 procent obyvatelstva Německé demokratické republiky. Mnozí z nich byli vzdělaní odborníci. Většinu uprchlíků tvořili mladí lidé. Tímhle tempem by se Německá demokratická republika brzy vylidnila, i když existoval i překvapivě významný zpětný proud (bližší informace jsou k přečtení ZDE).

Dne 13. srpna 1961 byla proto postavena Berlínská zeď a kontrola pohybu osob byla kompletní. Na Západní Berlín jste se tak potom mohli dívat jen seshora z televizní věže, dole byla k rozpoznání zřetelná bílá linie hraniční zdi. Ve východním Berlíně jste pak potkali americké vojáky s manželkami. Byli ověšeni hromadou tašek, jezdili do NDR levně nakupovat.

Bratři si nedůvěřovali až do roku 1966

V roce 1989, v době rozpadu NDR, se počet pohraničníků pohyboval kolem 47 000. Na německo-německé hranici zemřelo do roku 1989 celkem 327 žen, mužů i dětí. Při pokusu o přechod československých hranic s Německem a Rakouskem mezi lety 1945 až 1948 bylo zabito osm německých občanů, mezi zabitými československými občany v letech 1945 až 1947 převládali sudetští Němci. Od února 1948 do roku 1989 zahynulo na československých hranicích s Německem a Rakouskem 13 občanů NDR. Bavorská statistika uvádí, že československo-německou hranici v letech 1967 až 1989 přešlo minimálně 229 občanů NDR. Celkový počet zahynulých osob, které prchaly z NDR za svobodou, je však vyšší, celkem 1850 osob. (Bližší informace lze nalézt ZDE a ZDE). Pro úplnost je třeba dodat, že vojskové střežení československých hranic s NDR bylo zrušeno až roku 1966. Celkem bylo na naší západní hranici zadrženo a posléze vráceno zpět do NDR asi 18 tisíc východních Němců.

Nechcete střílet? Není problém

Dne 12. listopadu 1955 je v SRN ustaven bundeswehr a dne 1. března 1956 je založena Národní lidová armáda (NLA) NDR, vzniklá z kasernované Lidové policie. Celkem 27 % důstojnického sboru NLA NDR sloužilo předtím ve wehrmachtu… V roce 1962 zavedl východoněmecký režim povinnou vojenskou službu v délce osmnácti měsíců pro všechny muže od 18 let. Ti, kteří nechtěli sloužit v armádě kvůli svým morálním zábranám, se teď mohli rozhodnout pro vstup do řad tzv. Bausoldaten a vykonávat náhradní službu v pracovních jednotkách. I když služba v takových oddílech znamenala pro další život nevýhodu, už jen pouhá existence takové možnosti potvrzovala fakt, že NDR uznává existenci a oprávněnost výhrad z důvodu svědomí. To je druhé „svobodomyslné specifikum“ východoněmeckého režimu. V jiných státech Varšavské smlouvy tato možnost nebyla. V letech 1964 až 1989 prošlo řadami Bausoldaten 27 tisíc mužů, jedno procento z odvedených. V NDR byla celou dobu přítomna Sovětská armáda, její nejsilnější a nejlépe vyzbrojená část, skupina sovětských vojsk v Německu (GSVG). V lednu 1990 se na území NDR nacházelo 363 700 sovětských vojáků, 5880 bojových tanků, 9790 bojových vozidel pěchoty a bojových transportérů, 140 taktických raket Točka a 4414 děl, minometů a raketometů. Tři čtvrtiny všech sovětských tanků tvořily nejmodernější a samozřejmě i nejdražší sovětské tanky T 80. Kromě sovětských vojáků se na území NDR nacházelo 200 tisíc sovětských civilistů. Z tohoto důvodu byly vojenské výdaje NDR menší než u nás… K 1. 7. 1988 měla Národní lidová armáda NDR (v závorce pro srovnání počty ČSLA) 173 tisíc vojáků (199tisíc), 307 bojových letounů (407), 74 bojových vrtulníků (101), 80 odpalovacích zařízení taktických raket (77), 3140 tanků (4585), 620 protitankových kompletů (540), 5900 bojových vozidel pěchoty a transportérů (4900) a 2435 děl, minometů a raketometů (3445). Samozřejmě, že NDR měla i své námořnictvo. Na vyzbrojení NLA jsme se výrazně podíleli. Do NDR vyvezlo komunistické Československo 1667 tanků typu T-55, k tomu na podvozku tanku T-55 i 827 vyprošťovacích a mostních tanků, následně 263 modernějších tanků typu T-72. Navíc jsme dodali 268 raketometů RM-70, bojová vozidla pěchoty (1144 ks BVP-1 a 30 ks BVP-2), letadla L-39 Albatros (47ks), L-410 Turbolet (12ks) a vojenské speciály Tatra 815. Výzbroj armády NDR se stala po sjednocení Německa věnem, které bylo zpeněženo. Z bývalé NDR se vyvezlo 2172 použitých tanků, z toho 672 T-72 a 1500 T-55. Sjednocené Německo prodalo východoněmecké tanky Finsku (172ks T-72), Maďarsku (200ks T-72), belgickým obchodníkům (100ks T-72). Obchodníci z USA měli zájem o tanky (T-72 200 ks a tanky T-55 1200 ks). Americká obchodní firma koupila dále 100 raketometů RM-70, Řecko si pořídilo 158 raketometů RM-70 včetně 205 tisíc raket (!) a 501 ks BVP-1, další BVP-1 koupilo Švédsko. Tatrovky T-815 v počtu 839 kusů byly odeslány do války v Zálivu a paradoxně 80 kusů jich odkoupili zpět zákazníci z Československa.

Členy vládnoucí strany SED bylo 95 % důstojníků NLA. Po spojení s bundeswehrem byla většina z 36 tisíc důstojníků NLA propuštěna, od hodnosti podplukovníka výše všichni. Dále byli z NLA propuštěny všechny ženy a vojáci starší 55 let. Bundeswehr si ponechal pouze 3200 vojáků, hlavně specialistů na tu sovětskou a československou techniku, kterou si chtěl ponechat z NLA ( MiG-29, Tamara atd.). Roku 2002 bylo asi 5 % osob v Bundeswehru původem z NLA.

České výpravy za nahými ženami

Zajímavým „svobodomyslným specifikem“ byl východoněmecký nudismus. Pro československé soudruhy to byla dlouho dobu jediná příležitost vidět cizí ženu, tak, jak ji bůh stvořil. Kromě těchto vzpomínek jsme si z NDR odváželi dětské oblečení, boty, hračky, záclony, česnek, mák, čočku, sladkosti, alkohol nebo fotoaparáty Praktica. NDR byla spolu s námi nejvyspělejší zemí tábora míru a socialismu, takže se tam nakupovalo a domů pašovalo to, co zrovna u nás nebylo k dostání.

NDR měla sice méně vyspělé země jako část Pomořan či Meklenbursko, neměly však takovou politickou sílu jako u nás Slovensko. Pokud jde o zahraniční obchod, byla na tom NDR stejně jako my. Rozhodující část exportu šla do SSSR a pak do států RVHP, malá část připadala na Západ, hlavně na Spolkovou republiku Německo (SRN) a zbytek do třetího světa. NDR netížilo břemeno zbrojního průmyslu tak jako nás, v NDR budován nebyl. NDR se dokonce proklamovala jako mírumilovný stát a zřekla se výroby zbraní. Automaty Kalašnikov tak musela vyrábět pokoutně, utajeně. Vnitřnímu pnutí, tedy jak demografickému, ale i ideologickému, ulehčovala emigrace na Západ přes propustný Berlín. Zároveň ale začínala existenci NDR škodit. Po vybudování berlínské zdi se NDR stala „vzornou lidovou demokracií“. Tak se stalo, že i SRN dne 21. 12. 1972 uznala NDR jako suverénní stát. Jak se začínal na konci osmdesátých let hroutit Sovětský svaz, začínala klesat důvěra a podpora komunistických režimů u nás i v NDR. Na rozdíl od nás se někteří soudruzi a nesoudruzi z NDR rozhodli uskutečnit svoji touhu po lepším životě prostřednicvím emigraci do SRN, což spustilo pád Honeckerova režimu a následně přišel i náš listopad 1989. Sovětský svaz tentokrát už jen přihlížel.

Špioni všech zemí, spojte se!

Rozdělený, ale průchozí Berlín se stal v padesátých letech rejdištěm špionů z obou stran studené války. Východoněmecká tajná policie Stasi je známa především špiclováním vlastních občanů. Kromě 85 tisíc zaměstnanců na plný úvazek měla Stasi 60 tisíc „neformálních spolupracovníků“, 110 tisíc stálých informátorů a téměř půl milionu informátorů na „částečný úvazek“, z nichž mnozí sami neměli tušení, že do této kategorie spadají. Stasi vedla spisy o 6 milionech občanů bývalého východního Německa, tj. o každém třetím člověku! Velkých úspěchů ale dosáhla také východoněmecká rozvědka (HVA). Je to přirozené, do proudu uprchlíků na západ umístila Stasi své lidi, nebyla zde jazyková ani kulturní bariéra. Na Západě pak našla někdy ideově spřízněné spolupracovníky, častěji ale zadlužené, finančně, kariérně nebo v osobním životě nespokojené Němce, kteří pro ni byli ochotni pracovat. Na osamělé sekretářky, pracující na důležitých postech v západním Německu pak nasadila své agenty typu „Romeo“. Kromě toho se jí podařilo získat pár amerických poddůstojníků a důstojníků, pracujících na důležitých utajených místech, jako například v odposlouchávacích zařízeních v západním Berlíně. Východoněmecká rozvědka tak mohla upozornit sovětskou rozvědku na to, že Američané vytvořili plán zachycovat sovětské rozkazy země-vzduch (tedy pilotům) a nahrazovat je jejich vlastními rozkazy, vytvořenými pomocí hlasů z magnetofonových nahrávek. Prý se jim podařilo nahrát hlasy všech sovětských velitelů. K tomu je zajímavé podotknout, že Michael Brun ve své knize Drama nad Sachalinem tvrdí, že takto byli mateni sovětští piloti při stíhání korejského Boeingu KAL 007 (Poznámka redakce: tento stroj byl Sověty sestřelen v roce 1983). Východoněmecká rozvědka dále odhalila projekt Trojan, sledovací program, který dokázal určit polohu vojenských vozidel a raket pomocí signálů, které vysílaly. Dále odhalila projekt Nebeské křídlo (Canopy wing), který měl snížit schopnost sovětského velení používat vysokofrekvenční komunikační zařízení při předávání rozkazů svým ozbrojeným silám. Dokázal identifikovat střediska velení, určit jejich polohu a technické parametry. Cílem bylo odříznout tři čtvrtiny sovětských vysokofrekvenčních spojení a paralyzovat tak sovětský systém spojení a velení. Dále odhalila práce na vývoji tzv. grafitových bomb, určených k vyřazení elektrických zařízení. Dostala se též k materiálům o západoněmeckých zbraních, například o tanku Leopard 1 nebo protitankových řízených střelách. Pro východoněmeckou rozvědku HVA pracovalo v letech 1950 až 1989 celkem 6 tisíc západních a 20 tisíc východních Němců. Po pádu berlínské zdi vyšetřovali západoněmečtí žalobci 7099 důstojníků a agentů. Do roku 1999 odsoudili za špionáž pouze 253 západních a 23 východních Němců. V bývalé NDR bylo v letech 1953 až 1961 odhaleno 200 špionů, kteří měli spojení vysílačkou na Západ. Po pádu Berlínské zdi nastal logicky hon na bývalé agenty pracující pro Stasi a rozvědku HVA. Američané nabízeli velké peníze bývalým východoněmeckým zpravodajským důstojníkům, kteří poskytnou hodnotné informace. V roce 1990 získala CIA, snad za 1 milion dolarů, mikrofilmový katalog rozvědky HVA, zahraniční větve Stasi. Taktéž získala složky amerických agentů v NDR, všichni byli dubléři. Američané vyvinuli počítačový program, který analyzoval miliony proužků skartovaných materiálů, které již Stasi nestihla spálit. Po několika letech se z nich tak stal znovu souvislý text. Přebíhat na západ začali rovněž někteří důstojníci Sovětské armády z NDR.

Zaostávání se zvyšovalo

Úspěšná byla rovněž východoněmecká technologická špionáž (SWT). Nejprve se zaměřila na chemii, získala například technologii výroby polyuretanu či nylonu, později se zaměřila na polovodiče a mikroelektroniku. Embargované technologie nakupovala tajně prostřednictvím překupníků. Špionáž zaměřila proti pobočkám amerických firem v západním Německu a na západoněmecké firmy jako Siemens, AEG a další. Technologie se snažila získat od firem Toshiba či Samsung a z Tchaj-wanu. NDR zvládla se zpožděním deset let vyrobit šestnáctibitový počítač. Na školení tehdejších československých programátorů se vyprávěl vtip: „Jaké byly a jsou a budou naše cíle v mikroelektronice? Dohnat a předehnat, udržet krok a neztratit stopu.“ Tak tomu bylo i v NDR. Dokonce Angela Merkelová pracovala na své diplomové práci u nás, protože v NDR neměla k dispozici kvalitní počítač (k přečtení ZDE, další údaje ZDE)

Megabitový čip nebo klon 32bitového procesoru VAX II/80 společnosti DEC již NDR vyrobit nedokázala. CIA odhalila v letech 1966 až 1982 celkem 243 prokázaných ilegálních exportů technologií do NDR. Americká administrativa proto zesílila v osmdesátých letech dohled nad embargem technologií na východ. Beztak bylo problematické propašovat do NDR potřebná zařízení, jako například iontový implantátor. Vážil totiž několik tun, nešel rozebrat a v USA ho vyráběly jen dvě firmy. Východoněmecký program, který by byl založen na propašované západní technologii, se tak dostával do slepé uličky. Sovětský svaz s NDR moc nespolupracoval. Bral si od ní výsledky její špionáže i výzkumu, sám se však o své poznatky nedělil. Dnešní příklad firmy Huawei ukazuje, že i velmoc, jako je Čína, je závislá na amerických čipech a softwaru. Elektronický průmysl NDR tak skončil v propadlišti dějin. Tam ale skončil i východoněmecký automobilový průmysl. Nejdříve zavrhl na začátku sedmdesátých let pro nedostatek finančních prostředků na vývoj a logistickou náročnost společný projekt značek Wartburg, Trabant a Škoda na vývoji aut se společnou architekturou. Na konci 80. let pak NDR přistoupila na kooperaci se západoněmeckými automobilkami. To už byla jen labutí píseň. Ve východním Německu dodnes přežila jen firma Multicar (podrobnosti ZDE).

Epilog ve sjednoceném Německu

Po sjednocení se západním Německem nastaly překotné změny. Zatímco v roce 1990 připadalo v NDR na jednu ženu 1,5 dítěte, o čtyři roky později to bylo o polovinu méně. Od pádu berlínské zdi odešlo na západ přes jeden milion východních Němců. NDR má dnes menší hustotu zalidnění a starší obyvatelstvo než na západě, míra porodnosti je stejná. S výjimkou Berlína mají nové spolkové země záporné migrační saldo a celkový úbytek obyvatelstva, méně cizinců, vyšší nezaměstnanost, nižší hodinovou mzdu. Východní Němci posílají svá batolata častěji posílají do jeslí, jsou více proočkováni, vlastní méně zbraní a jejich farmy mají větší rozlohu. Po své zkušenosti s komunistickým režim jsou nedůvěřivější k médiím a státním institucím. To se projevuje ve výsledcích voleb. Masivní finanční tok ze západu dosud nevedl k ekonomickému vyrovnání... (názor na to je k přečtení ZDE)

Nejlépe je vše vidět v odlehlejších částech. Když přijedete do Žitavy (Zittau), najdete tam opuštěné domy, před nimiž rostou dnes již snad dvacetileté stromy. Ty domy není komu prodat a jejich obyvatelé odešli dávno na západ. Stromy tak z dálky připomínají, že tu nikdo nebydlí….

Jaroslav Vyleťal

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Oldřich Rambousek: Globální evropský průšvih narůstá a není řešen

20:17 Oldřich Rambousek: Globální evropský průšvih narůstá a není řešen

Evropa má těch průšvihů hodně, viďte? Který se dá nazvat tím hlavním? Samozřejmě, že je důležitý úhe…