Jaroslav Vyleťal: Nabarvené ptáče? Tenhle film natočil lišák, který se pěkně vybarvil

Americký režisér Steven Spielberg je legenda! Kasovní trháky jako Čelisti, Indiana Jones, Jurský park, Blízká setkání třetího druhu, E. T. - Mimozemšťan, Zachraňte vojína Ryana atd. jsou světoznámé. Natočil proslulý film o holokaustu. Spielberg zvolil černobílý formát a už tímto rozhodnutím si řekl o Oskara, kterého samozřejmě dostal. Náš Václav Marhoul má za sebou Mazaného Filipa a Tobruk. Zvolil, tak jako Spielberg, černobílý formát pro svůj třetí film Nabarvené ptáče a říká si, tak jako Spielberg, o Oskara.

Vraž do toho obstarožní hvězdy…

Do filmu Nabarvené ptáče byly obsazeny obstarožní hollywoodské hvězdy Stellan Skarsgard (68 let), Harvey Keitel (80 let), Udo Kier (75 let) a Julian Sand (60 let). V Cannes získal Václav Marhoul cenu Krzysztofa Kieslowského pro nejlepší scénář ze střední a východní Evropy. Ano, naše země je zařazena do „sekce střední a východní Evropa“. Buďme rádi, že to nepojmenovali „Cena za nejlepší postkomunistický film“. U Francouzů člověk nikdy neví… Na festivalu v Benátkách pak film obdržel ocenění od studentské poroty „Film pro UNICEF“. Takže největším úspěchem v Benátkách byl potlesk, prý nejdelší. Parlamentní listy o tom psaly například ZDE. V citované kritice naznačila její autorka, Anna Tatarska, kdo by mohl být eventuálně považován za obarveného lišáka.

Perverze vesničanů a měšťáků

V Benátkách film neuspěl a Marhoul k tomu dodal: „Jistě, bylo by příjemné, kdybychom dostali i cenu, ale já to tušil dřív, než mi to před ceremoniálem řekli. Na festivalech nerozhoduje kvalita, ale politika, vztahy, úplně jiné věci…“ Václav Marhoul nebyl v minulosti ani zván na Hrad, natožpak oceněn, jak ze strany prezidenta Klause, tak i Zemana. Mluví o tom v jednom svém rozhovoru. Proč ale ta politika rozhoduje také na festivalech? A čí je to politika? Za týden po Benátkách byl film uveden i v Praze, a to v Paláci kultury. Asi proto, že tam jsou na desetiminutové potlesky zvyklí již od dob Leonida Iljiče Brežněva. A pražská recenze v týdeníku Echo uvádí: „Román se nejvíce zaobírá brutalitou, pověrami a perverzí vesničanů a měšťáků a schopností člověka páchat nejneuvěřitelnější krutosti. Je zásadním textem co do reakce představivosti na události druhé světové války a holokaustu...“ Recenzent nám ale neřekl, kterých vesničanů se vše týká? Nejneuvěřitelnější krutosti je samozřejmě schopen páchat pouze člověk mluvící „neidentifikovatelnou slovanštinou“! Zásadním textem holokaustu se Kosińského kniha stala, když ji doporučil Elie Wiesel, který se ovšem, podle Wikipedie, „stal patrně obětí (Kosińského) manipulace.“ Eliemu Wieselovi a dalším stovkám židovských dětí zachránil v Buchenwaldu život Čech Antonín Kalina. Je jen dobře, že letos na Hradě Václav Marhoul zase nebude. Pan prezident asi vyznamená Emira Kusturicu. Antonín Kalina již byl vyznamenán. Na Marhoula tedy zbyly jen Karlovy Vary.

Film se neodehrává v Polsku?

Václav Marhoul nám říká: „Nabarvené ptáče není válečný film, není to ani film o holokaustu, pro mě je to totálně nadčasový příběh. O boji mezi temnotou a světlem, dobrem a zlem a řadou jiných protikladů..“ Dále zdůrazňuje, že „film se neodehrává v Polsku…“ Ale recenzenti píší: „A young Jewish boy in Poland seeks refuge in the forest during World War II, where he encounters many diferent characters“ nebo „Es geht um einen jüdischen Jungen, der während des Zweiten Weltkrieges sich von einem polnischen Dorf ins nächste rettet und auf unvorstellbare Gewalt stößt“. I český Kinobox uvádí: „Adaptace Nabarveného ptáčete z pera Jerzyho Kosińskiho bude mapovat strastiplnou cestu židovského chlapce po polském venkově během druhé světové války..“ Jak se v tom tedy máme, pane Marhoule, vyznat? Jestliže mají vesničané ve východoevropské vsi katolického kněze a hovoří nejasnou slovanštinou, pak jsou to přece Poláci?

Hovoříte slovansky? Jste zlý!

V dalším rozhovoru odpověděl Václav Marhoul na otázku, proč nebyl film natočen v angličtině:„Od samého začátku jsem byl přesvědčen o tom, že angličtina by v Nabarveném ptáčeti zcela zničila jakoukoli autentičnost. Sám Kosiński v předmluvě své knihy uvádí, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví zvláštním dialektem. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl použít jakési „slovanské esperanto“, uměle vytvořený jazyk. Dalším důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že jsem si nepřál, aby se jakýkoli skutečný slovanský národ východní Evropy s tímto příběhem identifikoval na národní úrovni.“ V rozhovoru pro Reuters pak Marhoul vysvětlil, proč vesničany ve filmu nechal mluvit fiktivní slovanskou řečí:„Nechtěl jsem, aby vesničané mluvili ukrajinsky, polsky nebo rusky, protože jsou opravdu zlí. Byl bych nerad, aby si s tím kdokoliv spojil jeden konkrétní národ“. O těch skutečných vesničanech z obce Dąbrowa Rzeczycka si můžete „vyguglit“ jeden dokumentární film, nejsou vůbec zlí. To, jak je tvůrce literární předlohy filmu Jerzy Kosiński popsal, vypovídá spíše o Kosińském než o těchto vesničanech. O Kosińském se lze dočíst, že: „...jeho sexuální zaměření inklinovalo k perverzním praktikám, především k voyerismu a sadomasochismu... Byl to nevyléčitelný sukničkář, kterého fascinovala psychologická a psychická krutost, často ponižoval obě své ženy.“ Tuto svou náruživost uspokojoval návštěvou různých „klubů“ poté, co z Polska emigroval do USA. Jedna polská historička uvádí: „Nabarvené ptáče nemá nic společného s dětstvím Jerzy Kosińského, ty strašlivé horory vymyslel do románu, on zažil jen to dobré, kdy vesničané riskovali a schovali jeho i celou rodinu před nacisty. Vzhledem k nelidské době a osudu většiny polských Židů žili Lewinkopfovi, tedy Kosińští, v mimořádných podmínkách. Dokonce v té době zaměstnávali paní na výpomoc.“

Moje násilí je decentní

Nemohu si nevzpomenout na svého kamaráda, který po zhlédnutí Tankového praporu v zaplněném kolínském kině řekl: „...proboha, ty lidi se tomu smějou, ale takhle to přeci je!“ Režisér Vít Olmer, přestože točil komedii podle Škvoreckého knihy, která nadsazovala a fabulovala, stvořil nejen film, který doposud baví, ale také naprosto přesně zobrazil důstojníky ČSLA. S Václavem Marhoulem je to naopak. Jeden diskutér na internetu o něm napsal: „…... ten film není o tom, jak to bylo, ale jak by si (Marhoul) přál, aby to bylo. A Marhoul nám přitom říká: „..nikomu nic nepodsouvám…“ Na otázku „Na násilí jsou diváci z filmů dávno zvyklí, proč jimi tak otřáslo v Nabarveném ptáčeti?“ Marhoul odvětil: „Proč? Protože je to pravda. V Benátkách vyhrál Joker, neviděl jsem ho, ale vím, že je to pohádka. Kdežto Nabarvené ptáče je pravdivé a lidem je líp, když na nepříjemnou pravdu nemyslí. Chápu to. Navíc násilí v mém filmu není názorné, ale decentní; o to víc působí, protože si to divák domyslí.“Pro Kinobox ale o něco dříve Václav Marhoul hovořil trochu jinak: „…To, zda (Kosińského) kniha odráží jeho vlastní zkušenosti či nikoliv, je pro mě zcela nepodstatné, protože stěžejním prvkem uměleckého díla není životopisná pravda, nýbrž opravdovost...“

Viděli jste právě nezkreslené svědectví

Takže, milý diváku, film je pravdivý, nikdo ti nic nepodsouvá a můžeš si dokonce i něco domyslet! Jako daňový poplatník jsi na film již přispěl, tak co víc by sis ještě mohl přát? Vždyť je ti líp, na nepříjemnou pravdu jsi dosud nemyslel. Až teď můžeš zajít do kina na Marhoulův film a tam ji uvidíš. Tato pravda je nepříjemná, ale není životopisná! Ve filmu tedy není životopisná pravda stěžejním prvkem? Tuto větu lze pochopit tak, že ve skutečnosti to, co je ve filmu, se neudálo? Ale hlavní je, že je to opravdové. Slovo opravdový je pro mne synonymem slova skutečný, takže uskutečnilo se to, co je ve filmu? Vždyť recenzenti říkají: „…. Problém je tedy jen a pouze v samotné látce, která je nezkresleným svědectvím toho, co se zhruba dělo za druhé světové války.“ Co vy na to, vážení čtenáři? Autentičnost, nezkreslené svědectví, opravdovost, životopisná pravda?

Němci jim v tom nedokázali zabránit

Václav Marhoul nám často sděluje, že v jeho filmu jde o to, zobrazit, čeho jsou lidé schopni. Ale jací lidé jsou toho, co je ve filmu, schopni? No přece hnusní Slované! Jedna paní v komentáři na internetu uvedla: „...V knížce jsou Slované barvitě vykresleni jako dvounohé zrůdy, s čímž se asi fakt těžko jako Češka…mohu ztotožnit…“Další diskutér uvedl: „….Za 170 milionů jsme si nechali natočit film o tom, že za holokaust můžou „nespecifikovaní“ zdegenerovaní, vilní a primitivní Slované, Němci… jim v tom prostě nedokázali zabránit.“ Jiný pán uvedl: „Film metodou „kocourek s pejskem“ pekli dort prostě musí fungovat. Holokaust, perverze, násilí na dětech, rádoby dokumentární černobílý formát ukradený ze Schindlerova seznamu. K tomu zdegenerovaní Slované, kteří v polovině 20. století žijí jako ve středověku a kromě alkoholismu a vzájemného prznění jsou schopni jen nenávisti ke všemu odlišnému.“ Další pán napsal: „… musí se nějak zdůraznit, že židy netrápili Němci, ale Slované. Pomaloučku, aby to nebyl takový šok naráz. Za 20 let už budou dějiny přepracované.“ Na východním pobřeží USA už dnes naše dějiny možná přepracované jsou. Na oficiálních stránkách muzea holokaustu ve Washingtonu si přečtete, že v protektorátu „….the occupation authorities and their Czech collaborators killed another 7000 Jews...“

Doma je doma

Naštěstí se Marhoulův film bude promítat jen osobám starším než osmnáct let. Naše školní mládež tak snad bude ušetřena povinné návštěvy tohoto veledíla. Václav Marhoul dostal dotaz: „Co je podle vás lepší, dostat cenu, nebo vzbudit pozornost?“ Odpověděl: „Popravdě a na rovinu, to druhé, a to se nám povedlo. Čistě fakticky bylo Nabarvené ptáče nejdiskutovanějším filmem festivalu, taková pověst ho doprovodí do Toronta, kde se promítá v pondělí, takže já jsem úplně v pohodě.“ Ve zmíněném Torontu prý rozhodují dokonce i diváci, proto tam asi Marhoul vůbec nejel. On je totiž zvyklý na Česko, kde rozhoduje Česká televize a různé komise a rady, které udělují dotace, granty atd. Prostě doma je doma a ještě těm lidem, kteří filmy a kulturu ze svých daní financují, mohou u nás umělci i nadávat! No, není to krása? V Polsku to už tak jednoduché Václav Marhoul neměl. Zažádal tam v roce 2014 o grant na film Nabarvené ptáče, který ani napodruhé nedostal. Je vidět, že ti Poláci, kteří o tom rozhodovali, věděli, která bije. Dodnes nenašel pro svůj film ani polského distributora.

Není pochodeň jako pochodeň

Ve svém rozhovoru na výše zmíněné polské téma Marhoul mimo jiné uvádí: „Vnímal jsem taky silně, jak loni 11. listopadu Varšavou pochodovaly na státní svátek nezávislosti dva průvody. Nejdřív vládní, prezident, a za nimi až pomalu fašistický dav, s hořícími pochodněmi, což mi připomínalo 30. léta v Německu. A že ho nikdo nezakázal. Tohle je v Česku nemyslitelné, aby tu někdo v noci takhle mašíroval s pochodněmi. Nebylo to ve Varšavě poprvé, podobně se to odehrálo už rok a dva předtím. Pro mě to byl šok.“ Proboha, co je na tom fašistického, připomenout si významný historický den? Podle policejních hlášení prý nedošlo k žádnému incidentu, v klidu pochodovaly i rodiny s malými dětmi. To mají vlastní úřady lidem zakázat pokojnou oslavu století jejich nezávislosti? Ptám se vás, pane Marhoule, byly „davy mašírující s hořícími pochodněmi“ na Majdanu také „pomalu fašistické“? Dodávám, že tam to také nebylo v roce 2018 poprvé. Majdan ovšem osobně v Kyjevě podpořil náš velký demokrat, kníže Karel, že…

Lidé tleskají vlastní pokrokovosti

Film Nabarvené ptáče samozřejmě vzbudil trvalou pozornost u velkých českých žurnalistů. Jejich recenze se nesou v duchu písně „Dobrý den, majore Marhoule, tak jsme se konečně dočkali. Celý svět žije jen vašim filmem, lidé vám nadšeně tleskali.“ O dějinách našich, polských či běloruských velcí čeští žurnalisté nic nevědí, pravdu totiž nacházejí jen ve filmech jako je právě Nabarvené ptáče. Ti, co o filmu, který vzbudil jejich pozornost, diskutovali v Benátkách, by naši zemi nebo třeba Bělorusko nedokázali najít ani na mapě! K jejich potlesku i k panu Marhoulovi dodávám výstižný komentář na síti: ...nepochopil, že ti lidé netleskají jeho filmu, ale sami sobě, své pokrokovosti. Je to stejné v Benátkách tak jako na Letné nebo jinde...“

Ještě jste si nerozšířili obzor?

Václav Marhoul natočil film, který konvenuje tomu, jak nás, naše polské sousedy a jiné „neidentifikovatelné Slovany“ vidí naši západní karatelé. Proto počítal s jejich chválou a oceněním, proto nebyl film primárně určen pro český trh. Diskutérka Alea se na síti ptá : „...Proč byl ten film natočen? Jaký to má mít smysl? Jaký jiný smysl, než útočit na záporné emoce, na strach, na odpor a nechuť? A k čemu je to v dnešním světě dobré? Komu a čemu to nějak pomůže? Že to nedostalo žádnou cenu, může být jiskřička naděje, že ten svět má ještě jadérko zdravého rozumu?“ Odpověď na její otázku nalezneme možná u jiného diskutujícího na síti: „Ano, film byl natočen pro ocenění, slávu a nesmrtelnost Václava Marhoula. Takovéto filmy nezabrání žádnému dalšímu násilí. Film Okupace ve 26 obrazech odpovídal více realitě a stejně nepomohl. Jugoslávci se začali několik let po jejím natočení znovu řezat!“ Václav Marhoul další násilí ve Rwandě či v Afghánistánu nezastaví, i když tam samozřejmě jezdí. Sám o tom řekl: „...jakmile navštívíte taková místa, tak vám to logicky rozšíří obzor...“. K rozšíření vašeho obzoru vám stačí pohled na kteroukoliv opevněnou policejní stanici v Severním Irsku. Nemusíte ale jezdit tak daleko, u našich německých sousedů už policisté i celníci začali nosit neprůstřelné vesty. Je vidět, že se jim „logicky rozšířil obzor“!

Existují festivaly béčkových filmů?

Nezbývá než dodat citaci ze sítě: „...a takovéto filmy, kde je záměrně zkreslován chod dějin a jejich souvislosti, aby režiséři nevybočili ze současného, jedině správného názorového proudu v této zemi, se vyhazují každoročně desítky miliónů korun. „Nepovolaní“ režiséři si v dotacích a grantech od státu ani neškrtnou, ale ti řvoucí na náměstích do mikrofonů a plivající po základech demokracie mají zelenou. Morální úpadek celé společnosti se vždycky projeví na kvalitě kultury a toto filmové „veledílo“ je toho dokladem.“ Ano, čeští filmaři neumějí, české filmy nemají někdy ani příběh, jsou často jen shlukem hlášek a scének. I recenzent konstatuje, že „Nabarvené ptáče je spíše výstava než vyprávění příběhu“. Martin Novotný říká: „... Žádná zápletka, žádný děj, žádná myšlenka, jen sled brutálních záběrů ve snaze šokovat, aby se o filmu mluvilo. Což se podařilo...“ Další komentář na síti uvádí: „..Jedna věc je, když gestapo upaluje vesničany ve stodole a děti, utíkající oknem hází zpátky (ve filmu Jdi a dívej se). Druhá věc je, když chlap vydloube lžící oči mladíkovi, který pokukoval po jeho ženě. To už nemá s hrůzou války nic společného. To už je kategorie brakový exploitation.“ Obcování s kozlem je také brak. I na internetu se asi bude komplikovaně hledat? Těhotná herečka však svou roli s kozlem úspěšně zvládla a tak nemusíte složitě surfovat na síti, ale můžete jít rovnou do kina!

Kdyby si nebyl tak jistý…

Marhoul si musí být svým úspěchem v západním světě jistý, jinak by se nezadlužil více než třiceti miliony korun. Pro tento úspěch stvořil film, který se podbízí západnímu světu. I renomovaná kritička Mirka Spáčilová musela konstatovat: „Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí...“ Nicméně platí, že tento západní svět si dodnes, po více než sto letech marného úsilí, nedokázal podrobit ten největší z východoevropských kmenů. Tento kmen, přestože je „barbarský, hrubý, surový, nevzdělaný, primitivní a zná jen samohonku a násilí“, dokázal vyvinout vysoce sofistikované zbraně a zajistit celistvost a nedotknutelnost své země. A tak západnímu světu nezbývá než jen točit filmy. I filmař Václav Marhoul uvádí, že hlavním nepřítelem je pro něj Rusko. Pokud bude film někdy oceněn, bude to z politicko-ideologických důvodů, nikoliv díky svým uměleckým kvalitám. Nezbývá mi na závěr než souhlasit na síti s panem Kundivousem, že „co se týče obsahu, je to odpad….. prvoplánovité scény plné nesmyslného násilí, vývoj dějové linie nudný, předvídatelný, táhlé záběry o ničem, vata, vata, chyběla snad jen nekrofilie. Za vším obrovská touha šokovat. Film na mne působí zcela prvoplánovitě natočený jen tak, aby šokoval s cílem získat nějakou tu cenu…“