Americký režisér Steven Spielberg je legenda! Kasovní trháky jako Čelisti, Indiana Jones, Jurský park, Blízká setkání třetího druhu, E. T. - Mimozemšťan, Zachraňte vojína Ryana atd. jsou světoznámé. Natočil proslulý film o holokaustu. Spielberg zvolil černobílý formát a už tímto rozhodnutím si řekl o Oskara, kterého samozřejmě dostal. Náš Václav Marhoul má za sebou Mazaného Filipa a Tobruk. Zvolil, tak jako Spielberg, černobílý formát pro svůj třetí film Nabarvené ptáče a říká si, tak jako Spielberg, o Oskara.

Vraž do toho obstarožní hvězdy…

Do filmu Nabarvené ptáče byly obsazeny obstarožní hollywoodské hvězdy Stellan Skarsgard (68 let), Harvey Keitel (80 let), Udo Kier (75 let) a Julian Sand (60 let). V Cannes získal Václav Marhoul cenu Krzysztofa Kieslowského pro nejlepší scénář ze střední a východní Evropy. Ano, naše země je zařazena do „sekce střední a východní Evropa“. Buďme rádi, že to nepojmenovali „Cena za nejlepší postkomunistický film“. U Francouzů člověk nikdy neví… Na festivalu v Benátkách pak film obdržel ocenění od studentské poroty „Film pro UNICEF“. Takže největším úspěchem v Benátkách byl potlesk, prý nejdelší. Parlamentní listy o tom psaly například ZDE. V citované kritice naznačila její autorka, Anna Tatarska, kdo by mohl být eventuálně považován za obarveného lišáka.

Perverze vesničanů a měšťáků

V Benátkách film neuspěl a Marhoul k tomu dodal: „Jistě, bylo by příjemné, kdybychom dostali i cenu, ale já to tušil dřív, než mi to před ceremoniálem řekli. Na festivalech nerozhoduje kvalita, ale politika, vztahy, úplně jiné věci…“ Václav Marhoul nebyl v minulosti ani zván na Hrad, natožpak oceněn, jak ze strany prezidenta Klause, tak i Zemana. Mluví o tom v jednom svém rozhovoru. Proč ale ta politika rozhoduje také na festivalech? A čí je to politika? Za týden po Benátkách byl film uveden i v Praze, a to v Paláci kultury. Asi proto, že tam jsou na desetiminutové potlesky zvyklí již od dob Leonida Iljiče Brežněva. A pražská recenze v týdeníku Echo uvádí: „Román se nejvíce zaobírá brutalitou, pověrami a perverzí vesničanů a měšťáků a schopností člověka páchat nejneuvěřitelnější krutosti. Je zásadním textem co do reakce představivosti na události druhé světové války a holokaustu...“ Recenzent nám ale neřekl, kterých vesničanů se vše týká? Nejneuvěřitelnější krutosti je samozřejmě schopen páchat pouze člověk mluvící „neidentifikovatelnou slovanštinou“! Zásadním textem holokaustu se Kosińského kniha stala, když ji doporučil Elie Wiesel, který se ovšem, podle Wikipedie, „stal patrně obětí (Kosińského) manipulace.“ Eliemu Wieselovi a dalším stovkám židovských dětí zachránil v Buchenwaldu život Čech Antonín Kalina. Je jen dobře, že letos na Hradě Václav Marhoul zase nebude. Pan prezident asi vyznamená Emira Kusturicu. Antonín Kalina již byl vyznamenán. Na Marhoula tedy zbyly jen Karlovy Vary.

Film se neodehrává v Polsku?

Václav Marhoul nám říká: „Nabarvené ptáče není válečný film, není to ani film o holokaustu, pro mě je to totálně nadčasový příběh. O boji mezi temnotou a světlem, dobrem a zlem a řadou jiných protikladů..“ Dále zdůrazňuje, že „film se neodehrává v Polsku…“ Ale recenzenti píší: „A young Jewish boy in Poland seeks refuge in the forest during World War II, where he encounters many diferent characters“ nebo „Es geht um einen jüdischen Jungen, der während des Zweiten Weltkrieges sich von einem polnischen Dorf ins nächste rettet und auf unvorstellbare Gewalt stößt“. I český Kinobox uvádí: „Adaptace Nabarveného ptáčete z pera Jerzyho Kosińskiho bude mapovat strastiplnou cestu židovského chlapce po polském venkově během druhé světové války..“ Jak se v tom tedy máme, pane Marhoule, vyznat? Jestliže mají vesničané ve východoevropské vsi katolického kněze a hovoří nejasnou slovanštinou, pak jsou to přece Poláci?

Hovoříte slovansky? Jste zlý!

V dalším rozhovoru odpověděl Václav Marhoul na otázku, proč nebyl film natočen v angličtině:„Od samého začátku jsem byl přesvědčen o tom, že angličtina by v Nabarveném ptáčeti zcela zničila jakoukoli autentičnost. Sám Kosiński v předmluvě své knihy uvádí, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví zvláštním dialektem. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl použít jakési „slovanské esperanto“, uměle vytvořený jazyk. Dalším důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že jsem si nepřál, aby se jakýkoli skutečný slovanský národ východní Evropy s tímto příběhem identifikoval na národní úrovni.“ V rozhovoru pro Reuters pak Marhoul vysvětlil, proč vesničany ve filmu nechal mluvit fiktivní slovanskou řečí:„Nechtěl jsem, aby vesničané mluvili ukrajinsky, polsky nebo rusky, protože jsou opravdu zlí. Byl bych nerad, aby si s tím kdokoliv spojil jeden konkrétní národ“. O těch skutečných vesničanech z obce Dąbrowa Rzeczycka si můžete „vyguglit“ jeden dokumentární film, nejsou vůbec zlí. To, jak je tvůrce literární předlohy filmu Jerzy Kosiński popsal, vypovídá spíše o Kosińském než o těchto vesničanech. O Kosińském se lze dočíst, že: „...jeho sexuální zaměření inklinovalo k perverzním praktikám, především k voyerismu a sadomasochismu... Byl to nevyléčitelný sukničkář, kterého fascinovala psychologická a psychická krutost, často ponižoval obě své ženy.“ Tuto svou náruživost uspokojoval návštěvou různých „klubů“ poté, co z Polska emigroval do USA. Jedna polská historička uvádí: „Nabarvené ptáče nemá nic společného s dětstvím Jerzy Kosińského, ty strašlivé horory vymyslel do románu, on zažil jen to dobré, kdy vesničané riskovali a schovali jeho i celou rodinu před nacisty. Vzhledem k nelidské době a osudu většiny polských Židů žili Lewinkopfovi, tedy Kosińští, v mimořádných podmínkách. Dokonce v té době zaměstnávali paní na výpomoc.“