Jiří Letov (Sommer) byl důstojníkem československé armády. V roce 1938 působil na ministerstvu národní obrany v oddělení branné výchovy jako přednosta propagačního oddělení. Po zrušení armády v létě 1939 byl na nucené dovolené. Od 4. října 1939 byl na protektorátním ministerstvu vnitra v oddělení tisk a kinematografie. V červnu 1941 měl na starosti sokolský referát, tedy převody zabaveného majetku Sokola. Od 16. dubna 1942 Letov přešel na oddělení V/4 a měl na starosti občanské legitimace, policejní hlášení a správu kárných táborů. Sám Letov to, nijak sympaticky, popsal v roce 1948 takto: „Jak bylo prokázáno v očistném řízení, byl jsem v dubnu 1942 pověřen svými českými představenými v ministerstvu vnitra vedením agendy hlášení pobytu a občanských legitimací po odcházejícím štábním kapitánu Stuchlíkovi. K této agendě byl přidělen dozor nad oběma kárnými pracovními tábory. Byly to tábory pro povaleče, které spravovaly zemské úřady. Tábory stejného druhu se nyní zřizují i u nás. O tyto tábory jsem neměl zájem, dozor byl jen papírový, nikdy jsem v těchto táborech nebyl.“ Oněmi „tábory stejného druhu, které se nyní (tedy po únoru 1948) zřizují i u nás“, byly totiž komunistické tábory nucené práce. Když se Letov ocitl v dubnu 1942 na novém oddělení V/4, vcházelo právě v platnost nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o povinnosti opatřiti si osobní průkazku ze dne 18. března 1942, které bylo vydáno na základě vyhlášky říšského ministerstva vnitra k nařízení o osobních průkazkách ze dne 3. března 1942 a bylo realizováno předpisem protektorátního ministerstva vnitra Kennkarten – osobní průkazy D 1130-24-/3-42-V/4. Průkazy se neměly vydávat Židům a Cikánům. „Cikány shora uvedených ročníků jest sice třeba podchytiti, s vydáním osobní průkazky jest třeba vyčkati až do udělení dalšího pokynu. Žádost cikána označiti v rohu velkým Z.“ Již tehdy bylo Němci rozhodnuto, co s Romy bude a proto bylo „třeba Cikány podchytiti a s vydáním osobní průkazky vyčkati až do udělení dalšího pokynu“. Oním dalším pokynem byl výnos o potírání cikánského zlořádu, vydaný generálním velitelem neuniformované protektorátní policie. Tímto velitelem byl tehdy SS-Standartenführer Horst Böhme. Odstavec čtyři tohoto výnosu uváděl „4) zadržení cikánů a cikánských míšenců, kteří nejsou v pevné a produktivní práci, spolu se všemi rodinnými příslušníky, a dodání jich do cikánského tábora“. Jiří Letov po válce situaci popsal takto: „V létě 1942 některá oddělení ministerstva vnitra byla podřízena nově se vytvořivšímu generálnímu veliteli neuniformované policie. Mezi nimi i oddělení, ve kterém jsem sloužil. V té době byly kárné tábory zrušeny a místo nich nahnáni německou kriminální policií cikáni….V tomto táboře až do jeho likvidace jsem byl asi 2 krát nebo 3 krát….“

Někdo je oslavován, na jiné se zapomnělo

Po první návštěvě cikánského tábora dne 25. září 1942 Jiří Letov uvedl, že tábor je přeplněn, není zařízen na zimní ubytování a hrozí epidemie. Prosbu velitele cikánského tábora Janovského, aby v táboře byla ponechána dezinfekční autokolona, přesto Letov u Němců neprosadil. Sám Letov si své starosti ulehčil na úkor velitele cikánského tábora Janovského, když mu odvelel pět zkušených četníků do nového tábora v Hradišťku. Přitom tzv. cikánský tábor v Letech měl nedostatek strážního personálu a Janovský marně žádal o jeho navýšení. Protože Letov dříve spravoval sokolský referát, musel vědět, že Němci Sokolu zabavili kromě jiného 1016 sokoloven a 16 zimních chat. V těchto chatách a v menších sokolovnách, které bylo možno vytopit, mohly být romské děti z Let ubytovány. Toto však prosadit nedokázal. Jiří Letov, stejně jako jeho němečtí nadřízení, se k větší aktivitě rozhoupali až v prosinci 1942, když vypukl břišní (a poté v lednu 1943 skvrnitý) tyfus. Teprve 4. ledna 1943 dovolil Heinrich Ullrich, zdravotní rada zemského úřadu v Praze, vyslání dezinfekční autokolony do tábora. A to jen na čtrnáct dní. Nakonec musela zůstat až do konce. Tábor byl uzavřen, byla vyhlášena karanténa a strážní personál byl navýšen. Bylo zahájeno očkování, do tábora byly vyslány tři zdravotní sestry a dva lékaři, byla zlepšena strava i hygiena. Do března 1943 byly epidemie zlikvidovány. Jiří Letov nebyl jediný, kdo se snažil utrpení internovaných zmírnit. Zcela zapomenut je MUDr. Bohumil Stejskal, epidemiolog z Bulovky, který byl v táboře pět měsíců. Zapomenuty jsou tři zdravotní sestry: Marie Císařovská, Marie Hašková a Barbora Šufová. Po třech týdnech péče o malé děti samy onemocněly tyfem a byly odvezeny do nemocnice v Písku. Zapomenut je i dezinfektor Antonín Havrda. U jejich hrobů se žádná zahraniční televize, jako tomu bylo v roce 1997 u hrobu Jiřího Letova, kdy se konal vzpomínkový akt ke stému výročí jeho narození, zatím neobjevila, novináři o nich nepíší. Kromě Letovových dětí se vzpomínkové akce tehdy zúčastnili Markus Pape, Fedor Gál, Lubomír Zubák, Petr Uhl a další. Pokud byste ovšem něco o zmíněných zdravotních sestrách nebo o dezinfektorovi věděli, napište mi na taborlety@seznam.cz.