Jaksi mu nedochází, že režim, byť pod kuratelou komunistů, umožnil jeho otci herecky, ale také lidsky vyniknout, že navzdory synem tolik nenáviděného režimu, mu umožnil mít rodinu, v níž vychoval své syny. Pohříchu ten mladší se v dospělosti a ve značně jiném společenském režimu, projevil velmi osobitým, morálně značně odlišným charakterem.

Ten amoralismus pana J. Hrušínského spočívá v tom, že s velkým sebevědomím a nadutostí, které mu umožňuje téměř fanatická přízeň jisté společensky-politického občanského seskupení, veřejně publikovaného jako „pražská kavárna“, kritizuje kde co a kde koho, především pak samotného prezidenta, v neposlední řadě také premiéra. Vůbec nejde panu Hrušínskému nějak odepírat právo na názor a kritiku, žijeme přece v demokratické společnosti. Alespoň to tak pan Hrušínský a jeho přátelé tvrdí, protože jak jinak by mohli mít obavy z ohrožení demokracie v ČR, že? To, jakým způsobem se „otírá“ o pana prezidenta, jak jej zesměšňuje, jak se vyjadřuje k jeho zdravotnímu stavu a jeho politickým názorům a činům, je něco, s čím by jeho otec rozhodně nesouhlasil a co by jistě velmi tvrdě odsoudil. Zdá se však, že na tom, jak by pan otec na projevy a názory reagoval, pana syna nezajímá a je mu to lhostejné. Přesto, je-li potřeba, rád si na otce vzpomene, aby se holedbal jeho pozitivním hereckým a lidským charakterem.

Je tu však ze strany pana J. Hrušínského svým způsobem nejen zajímavá, ale také velmi pozoruhodná, z jistého pohledu pravdivá a potřebná kritika, která však ztrácí svůj efekt v okamžiku, když si uvědomíme, jak pan Hrušínský jiným káže vodu a sám pije víno! Nejen že je to od něho nehorázná drzost, ale dostatečně jasně to dokazuje jeho bezcharakternost a již zmíněnou amorálnost. Jde totiž o jeho názor na dotace pro divadelní subjekty a kritická slova, které pronesl pro rádio ZET, kdy tyto dotace označil za škůdce kvalitního umění, který brání přirozenému zániku divadel. Výsledkem pak je podle principála Hrušínského, předotovanost a nevyváženost tržního prostředí.