Místo toho, abychom cokoli řešili, tak zalezeme domů, a tam vynadáme všem těm panákům za to, že svěřenou zemičku zavádějí do horoucích pekel. Doma si s chutí zahrajeme na revolucionáře požadující defenestraci těch politických výtečníků, ale venku budeme opravdovými beránky, kteří mlčí a spořádaně plní úkoly podřízené společnosti.

Můžeme přeci být hrdým národem, který se nechává okrádat profesionálními zloději. Sami jsme si ty politiky zvolili, také sami nyní jíme tu zkaženou polévku plnou hniloby a zkaženosti. Nyní díky nařízení znacionalizovaného ministerstva máme vychovávat děti k národnímu uvědomění. Náckové se dostali na samotný vrchol. Uměle si máme uvědomit, v jaké krásné zemí a s jakými krasavci ve vládě tady žijeme. Jenže na koho máme být jako národ hrdí?

Snad na ty nácky pochodující severem Čech? Na Vandase, který jako novodobý Hitler vykládá své polopravdy a nesmysly světu? Máme být hrdí na to, jak se někteří lidé chovají stádovitě? Kam jsme to jako národ klesli, kfyž obětujeme lidská práva jenom proto, aby nějací šílenci získali vstupenku ke svému angažmá. Opravdu je to s námi tak špatné, že jsme zapomněli na to, že jsme lidé s chybami, a že ne každý je stejný? Raději budeme generalizovat a zahrajeme si na hrdé národovce, kteří jako hlupáci řvou na ulicích ta svá nenávistná hesla plná jedovatosti a nenávisti. Máme tedy být hrdí na nácky, kteří si představují jiné Čechy než jací ve skutečnosti jsou?