Už úvod do děje je přímo epický a vzrušující: „Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordillér…“, ale současně, podle zadání, i úmyslně spolehlivě stranou zavádějící. Vše se ve skutečnosti neodehrává na vlnkách vltavského toku, leč poněkud stranou v lesnatém údolí u obce Nenačovice na Berounsku. To od nepaměti vábilo trampy, byť jedinou vodou je tam meandrující Loděnický potok. Kde však trampové, tam vždy živo: „Krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy,“ zaznamenal kronikář, zvláště když navíc „Pirát zkrvavenou šerpu ždímá, šerif si láduje revolver“.

Nebezpečí čelí pistolníci rodinného šerifství

Co však hledá pirát na pouhém potoku, táže se právem touto informací místyfikovaný čtenář, protože takového Bartoše či Ferjenčíka, na brusu konečně prohánějícího nůžky za účelem konečného řešení osobního zušlechtění, by spíš hledal v příboji Sázavy - tam, kde leží Pikovická rýžoviště zlata. (Neplést se zlatem zabaveným po nájezdu party kovbojů na Uřad vlády s jeho hausfrau Nagyovou, kde piráti zcela výjimečně nesekundovali). Co se pak týká vzpomenutého šerifa, nad pořádkem v Nenačovicích bdí ostřílený a snad již do sytosti vystřílený místní starosta Sochr starší se svým pomocníkem, zastupitelem Sochrem mladším. A bude klid, jak přísahali.

„Když tu náhle co se děje, divný šelest houštím spěje. Plch, skunk, vše utíká po stráni od Medníka.“ Načež logicky: „Krčmář zhasne, kovbojové ztichnou, pirát zděšen (Myrka ještě víc) tvář si (šéfovými dredy) zakryje (a Michálek už ani ekonomicky nepípne), rudé squaw (v alternaci Richterová, Langšádlová, Pekarová, Adamová a spol.) se chvějí, a pak vzdychnou: „Blíží se k nám postrach prérie!“