Jiří Macků: Jak to bylo kolem Několika vět, a bez překrucování. A pozor na seznamy - není jim konec, možná naopak

16. 7. 2020 7:34

Každý rok si každý den můžeme dle libosti něco připomínat, třeba narozeniny, ztrátu panenství a tím pádem následnou svatbu, Nanebevstoupení Ježíše Krista či propuštění z kriminálu.

Jiří Macků: Jak to bylo kolem Několika vět, a bez překrucování. A pozor na seznamy - není jim konec, možná naopak
Foto: Archiv J.M.
Popisek: Jiří Macků
reklama

Říká se tomu výročí. Jedno si připomínáme právě teď: je tomu už 31 let, kdy v prostředí Charty 77 vznikla a prostřednictvím zahraničních stanic následně do společnosti prosákla petice Několik vět. Byly to vzrušující dny informací o začátku zatím opatrně se vzdouvajícího občanského vzdoru. Podepisovali první, někteří však zase odvolali, vystřízlivěli, režim byl přece jenom nevyzpytatelný.

Historii lze oslavovat, bagatelizovat i překrucovat

Partajní vrchnost zůstávala v klidu: no dobře, paní Zagorová, ta milá holka, ale už jenom pár dalších pomýlených a svedených… Naopak si pochvalovala, že novináři, opora systému, nic. Dlouho to však netrvalo a začalo se podepisovat i po redakcích. Já ten svůj osobně donesl rovnou k Havlům; málo platné, tenkrát to byl pro všechny idol. Když Hlas Ameriky vypustil do éteru první várku jmen novinářů, bylo to moje na úplném konci seznamu. Jako třešinka na dortu. Slupnou mě podráždění režimní slouhové?

Tři desetiletí není tolik, aby se leccos v paměti nevybavilo. Ale i dost, aby leckteré vzpomínky přetrvaly poněkud překroucené. Tím odstupem, ale možná i záměrně: komunistická verchuška prý zacítila blízký konec, a – jak říká jeden příměr – chcípající kobyla kolem sebe začala bezohledně kopat. Připomněl mně to dramaticky vymodelovaný titulek článku o petici, zveřejněného na ČtiDoma.cz: Dokument, kvůli kterému komunisté šíleli, zatýkali a vyhazovali z práce.

No, na nic takového se nepamatuji, a to jsem se kolem všeho dost motal. Faktem je, že odvaha se v létě 1989 ještě snoubila s opatrností i nebezpečím možné režimní odvety. Tchýně si vymínila, že pokud by měl mít – v souvislosti s mou ´politickou partyzánštinou´ – nějaké problémy syn mé ženy, čerstvě přijatý na gymnázium, čeká mě rozvod. Mezitím jsem mezi pracovníky nakladatelství Olympia postupně posbíral dalších třináct podpisů, včetně dvou členů KSČ, a jako pošťák je nosil do Filmového klubu v paláci Adria, kde se v tomto kupodivu veřejně přístupném a fungujícím ´hnízdu protistátních individuí´ shromažďovaly.

Někdo chodí ke zpovědi, já se přiznal rovnou

Podepsal jsem tedy, nechal se dobrovolně celosvětově zveřejnit, ale stále jsem cítil, že to nestačí. Tak vznikl text Proč jsem podepsal Několik vět. Ne do šuplíku, jednu kopii jsem koncem července poslal zaměstnavateli, druhou Zdeňku Hořenímu, šéfredaktoru Rudého práva. A – nic, ani na jedné adrese mě nevzali na vědomí! Žádný šílenec si pro mě nepřišel a vedení mého nakladatelství mě nemínilo bezodkladně propustit.

V srpnu jsme si za pár šupů půjčili od našeho ZV ROH vše potřebné pro stanování u oblíbeného Baltu a s trábošem vyrazili. S mírným mrazením v zádech, zda pohraničníci nemají u okénka moji fotografii, nevytáhnou mě z auta a v lepším případě nás nepošlou zpět. A zase nic, moře jsme si užili i tentokrát.

Jediný, kdo z odpovědných o mě projevil zájem, byl až někdy v říjnu Zdeněk Hrabica: předseda ÚV Českého svazu novinářů mě osobně vyzval, abych se dostavil za účelem podání vysvětlení (od koho se o všem dozvěděl?), což jsem pochopitelně nerespektoval – a zase nic! Člověk se snaží porazit režim a takový nezájem…

Přišel prosinec, a děly se věci

Přesto jsem kvůli svým aktivitám někde uvízl. Až po čase jsem se, pod krycím jménem Macík, našel v seznamech StB. Sice jenom v těch označených Sledované osoby, ale přesto. Okrajovou událost po dlouhé době připomínám záměrně: komunistická StB nebyla v sestavování seznamů žádnou výjimkou. To není jen záliba jistých policejních složek, co jich po celém světě je, ale jejich pracovní náplň. I dnes se totiž může kdokoli s jakýmkoli přiděleným krycím jménem snadno a proti své vůli octnout v jakýchkoliv seznamech.

A pak už tedy přišel listopad, na Národní padalo listí i rány, následkem toho následoval vzrušující prosinec. Můj text konečně mohl vyjít (viz galerie), padl Hrabica, Hoření přestal být šéfem Rudého práva a členem ÚV, a vůbec se děly různé věci. Ve Veletržním paláci se sešlo 1441 novinářů, z toho osm stovek těch, kteří přišli po srpnu o místo v redakcích i vůbec o možnost psát. Byl rozpuštěn Český svaz novinářů, označený za ´stalinskou převodní páku ÚV KSČ´, a začala se formovat nová organizace. Když se v plénu hledala jména do Prozatímní správní rady rodícího se Syndikátu novinářů, padlo i moje, zřejmě doporučené oním Hlasem Ameriky.

A to je asi tak všechno, čím jsem si chtěl Několik vět připomenout…

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: K desátému výročí vzniku Nečasovy vlády se nikdo nehlásí

9:10 Jiří Paroubek: K desátému výročí vzniku Nečasovy vlády se nikdo nehlásí

Je to vcelku pochopitelné. Pravice vždy vsází na velkou schopnost veřejnosti zapomínat na její debak…