Říká se tomu výročí. Jedno si připomínáme právě teď: je tomu už 31 let, kdy v prostředí Charty 77 vznikla a prostřednictvím zahraničních stanic následně do společnosti prosákla petice Několik vět. Byly to vzrušující dny informací o začátku zatím opatrně se vzdouvajícího občanského vzdoru. Podepisovali první, někteří však zase odvolali, vystřízlivěli, režim byl přece jenom nevyzpytatelný.

Historii lze oslavovat, bagatelizovat i překrucovat

Partajní vrchnost zůstávala v klidu: no dobře, paní Zagorová, ta milá holka, ale už jenom pár dalších pomýlených a svedených… Naopak si pochvalovala, že novináři, opora systému, nic. Dlouho to však netrvalo a začalo se podepisovat i po redakcích. Já ten svůj osobně donesl rovnou k Havlům; málo platné, tenkrát to byl pro všechny idol. Když Hlas Ameriky vypustil do éteru první várku jmen novinářů, bylo to moje na úplném konci seznamu. Jako třešinka na dortu. Slupnou mě podráždění režimní slouhové?

Tři desetiletí není tolik, aby se leccos v paměti nevybavilo. Ale i dost, aby leckteré vzpomínky přetrvaly poněkud překroucené. Tím odstupem, ale možná i záměrně: komunistická verchuška prý zacítila blízký konec, a – jak říká jeden příměr – chcípající kobyla kolem sebe začala bezohledně kopat. Připomněl mně to dramaticky vymodelovaný titulek článku o petici, zveřejněného na ČtiDoma.cz: Dokument, kvůli kterému komunisté šíleli, zatýkali a vyhazovali z práce.

No, na nic takového se nepamatuji, a to jsem se kolem všeho dost motal. Faktem je, že odvaha se v létě 1989 ještě snoubila s opatrností i nebezpečím možné režimní odvety. Tchýně si vymínila, že pokud by měl mít – v souvislosti s mou ´politickou partyzánštinou´ – nějaké problémy syn mé ženy, čerstvě přijatý na gymnázium, čeká mě rozvod. Mezitím jsem mezi pracovníky nakladatelství Olympia postupně posbíral dalších třináct podpisů, včetně dvou členů KSČ, a jako pošťák je nosil do Filmového klubu v paláci Adria, kde se v tomto kupodivu veřejně přístupném a fungujícím ´hnízdu protistátních individuí´ shromažďovaly.