Jiří Macků: Nepovedené stand upy pod Václavem

19.06.2019 12:03

Vrátil se potomek domů ten úterní podvečer celý rozjařený: To vám byla krása! A já byl u toho!

Jiří Macků: Nepovedené stand upy pod Václavem
Foto: Archiv J.M.
Popisek: Jiří Macků

Kolik se vás tam sešlo?, zajímal se otec. Moc, v tom davu se musel cejtit každej člověk v tísni. Někdo říkal sto tisíc, jeden zrzek dokonce tvrdil, že za pár chvilek to bude milión. A těch herců, co tam mluvilo… I takoví, co známe?, vyzvídal dál otec. Jasně, samí slavní, co je známe z reklam, triumfoval synek.

Časy se mění, zpíval bard, ale už ani tenkrát Američan Bob Dylan neobjevil Ameriku. Aktuálně nám to dokazují herci a herečky z našich národů vzešlí. Za časů mého mládí, dospívání i zaměstnání vždy jenom láska a pýcha národa. Mnozí zasloužilí umělci, a ti nejlepší dokonce národní, milovaní a obdivovaní, nikomu nevadilo, že dostávali tituly od komunistů. Když jsem jako kluk mířil do nuselské školy ve Svatoslavově ulici, pokaždé jsem si připomněl: támhle v té vile bydlí pan Hrušínský. Už jsme ho dobře znali z veseloher Poslední mohykán, Hostinec U kamenného stolu či Haškovy povídky, od té doby a už navždy pro mě Pan Herec. O něco později, při jedné rodinné sešlosti, jsem byl, jako evidovaný nápadník dcery domácích, představen Janu Pivcovi; ten den jsem dlouho nemohl usnout. A později, to už během profese, seznam jmen s přídomkem Pan Herec či Paní Herečka narůstal.

V roce 1977 oslavoval 70. narozeniny František Filipovský a shodou okolností i Český hokejový svaz. Časopis Gól pochopitelně takovou příležitost nemohl promarnit: starý pán neměl nic proti srandě, ochotně se navlékl do brankářského dresu z počátků hokeje a pro časopisecký titul zapózoval na zimním stadiónku v Braníku. Myslím, že za tu krátkou hereckou etudu ani nic nechtěl, naopak mě pozval na své poslední představení před rekonstrukcí Národního divadla a posadil do lóže hned naproti prezidentské. A přímo pode mnou s ním na jevišti ve svitu Lucerny zářili Bohumil Záhorský, Josef Kemr, Luba Skořepová, Blanka Bohdanová či Jiří Sovák. A také Miroslav Doležal, s nímž jsem se pravidelně potkával na atletických závodech, kde působil jako dobrovolný rozhodčí; ochotně, skromně a pochopitelně zadarmo. Z následující generace uvízli v mém poznámkovém bloku a vzpomínkách zvláště Josef Somr či Jana Hlaváčová, jež mě zase pozvala do Stavovského divadla na svou skvělou Vévodkyni valdštejnských vojsk. Kdeže jsou dnes takoví velikáni, nebo alespoň jejich talentem obdaření potomci.

Přišel Listopad a všechno se obrátilo. Roztrhl se pytel s hereckými příležitostmi, ne však s velkými herci a mimořádnými výkony. Divadlo, film, televize, seriály k neuvěření o ničem, dabingy často odflinknuté, k tomu většinou směšné a tím pádem trapné reklamy kazící posezení u televize. Chápu: Pecunia non olet (Peníze nesmrdí, stále aktuální výrok římského císaře Vespasiána), nezávidím jim ani ty obzvláště žumpoidně zapáchající. Jenže teď ke všemu nejrůznějšími samozvanými pouličními interprety masové až hysterické manipulování veřejností.

Už promluvil na Staroměstském či Václavském náměstí k lidu nějaký uznávaný lékař, oblíbená spisovatelka, respektovaný ekonom nebo třeba jenom obyčejná prodavačka, horník nebo zootechnička? Sotva, tváří v tvář historii si stejdž pod Husem či Václavem opakovaně okupují hrdinové kriminálek, otupných seriálů či údajně komediálních stand upů. To, že je nějaký herec známý, či dle mínění některých ba až slavný (ano, kritéria skutečně velice změkla…) ještě neznamená, že je i moudrý. Jak může být horník známý? Když po šichtě umouněný a žíznivý vyfárá, sotva na něj čeká nějaký experimentující režisér, aby mu i s láhví nabídl náročnou roli v reklamě na pivo, to přece může jediným gestem zvládnout jenom nějaký osvědčený rapl. A proč by nemohla k přítomným promluvit zootechnička? To, že se pohybuje celý den mezi dobytkem, ještě neznamená, že se svým názorem není kvalifikovaná vystoupit i na demonstraci. Třeba i dav varovat, jak to chodí u nich na farmě: když vyhánějí, jdou všechny krávy poslušně kamkoli za tou první. (V této souvislosti docela humorná aktuální odbočka: klasikou slovenského divadla je veselohra Ryšavá jalovice…) ´Vobyčejný lidi´ by totiž svými názory veřejnost často zaujali víc, než persóny známé ze sněmovních či silvestrovských estrád se svými neustále omílanými výstupy.

Čím jsme si vlastně zasloužili, že z nejposvátnějších míst této země nás před budoucností musejí varovat a jedinou správnou cestu určovat i více či méně úspěšní absolventi nikoli herecké fakulty, ale přímo protialkoholní léčebny? Hloupou blondýnu bych víc ocenil, kdyby v úvodu svého vystoupení oslovila přítomné svým rozjařeným „Devadesát – šedesát – devadesát, čau děcka!“, aby tak aspoň připomněla ono listopadové zděšení Miroslava Štěpána blahé paměti.

Vzpomínky, které nemohou zapadnout. Vzpomínky na skutečné Pány Herce a Paní Herečky, mistry svého oboru, kteří věděli jaké je jejich poslání a kde je jejich místo, do politiky se nepletli, na manifestace nechodili, občanstvo svými nápady nemátli a tím nerozdělovali. Ti dnešní politikařením neukojitelní místo aby zušlechťovali veřejnost texty klasiků z prken, jež znamenají svět, provokují ji až hysterickými a urážejícími výkřiky z pódií, jež znamenají pouhé náměstí. Jen ten Rudolf Hrušínský byl výjimečnou výjimkou: na začátku 90. let se nechal přemluvit a zasedl do lavice Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ale jenom krátce, záhy si připomněl přísloví o ševci, jež se má držet svého kopyta. Škoda, že to nestačil vtlouct do hlavy i svému PPP, pomateně politizujícímu potomkovi. Protože ´Duo cum faciunt idem, non est idem´ je stará latinská moudrost, která sedí: Když dva dělají totéž, není to totéž, byť by nakrásně měli společné jméno i bydliště. Jenže někde a někdy ta až chorobná touha po zviditelnění musí vytrysknout, když už se nedaří na těch prknech.

A tak je to dnes s našimi herci. Zdaleka ne se všemi, protože ne všichni mají mozek jenom na automatické biflování předloženého textu. Jenže ta menšina, pokaždé na tribuně reprezentovaná především několika nepříliš vybíravě se vyjadřujícími jedinci (ale omluvme je, síla zvyku, profesionální deformace, takhle se přece dnes se snahou po bezkonkurenční originalitě běžně mluví v kdejakém divadelním kusu), považující se za elitu národa netuší, že i jim může zazvonit hrana. Nevnímají totiž transparent v davu, v jejich davu, byť původně sepsaný za zcela opačným účelem: Důležití nejsou lidi na tribuně, ale ti před ní. Memento mori, třeba jenom uměleckou…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…