Vzpomínám si, jak někdy na podzim roku 2005(?), kdy měla řádit i u nás  ptačí chřipka, jsem jako tehdejší premiér dostal echo, že někde v jižních Čechách je zdroj její nákazy. Zatelefonoval jsem tehdejšímu ministru zemědělství  a požádal jej, aby se obrátil nejspíše na armádu, aby pomohla s vysbíráním a asanací mrtvých ptáků v blízkém okolí zdroje nákazy. Asi za hodinu mně ministr zemědělství volal zpět, že armády netřeba, neboť chcíplé ptáčky vysbíraly  v okolí onoho údajného zdroje již dříve  školní děti. Byla to vlastní iniciativa některé z okolních škol. Pochopitelně nikomu se nic nestalo,  nikdo onemocněl.

V nastalé poněkud hysterické situaci ovšem vláda pod tlakem médií zakupovala za velké peníze vakcíny na ochranu občanů  proti údajně hrozící  pandemii. No, že většina z těchto vakcín nenašla použití,  je zřejmé. Prostě farmaceutické firmy, které disponují ohromnými prostředky na marketing, dokážou prakticky vše. Věděl jsem, že pokud by vláda, tak jak to radili někteří střízliví lékaři (Mudr. Rath), odmítla nákup vakcín, byla by velmi zranitelná zejména, pokud by, nedej bože, jeden pacient, na něco co by připomínalo ptačí chřipku, zemřel. Pak už by mně v karikaturách v denním tisku zobrazovali jako někoho, komu kape krev z rukou. A volební preference mé strany by se zřítily k zemi. V té době se kromě toho preference ČSSD už nadějně navyšovaly. Z jarních 10% už to bylo přes 20%. Takže vláda šla pochopitelně obezřetnou cestou a v české politice nebyl tehdy nikdo, kdo by to chtěl udělat jinak. Tedy nenakoupit vakcínu.