Přitom minimálně ve dvou z pěti tehdejších evropských velmocech – ve Francii a Velké Británii – fungovaly pluralitní, demokratické systémy. Ale poté, co byl těsně před vypuknutím první světové války ve své oblíbené restauraci v Paříži zavražděn zapřísáhlý odpůrce války Jean Jaures, velký vůdce francouzských socialistů, byla cesta k válce otevřena i ve Francii. Nikdo z předáků socialistů ve Francii již neměl Jauresův formát, ani odvahu se válce postavit. Šlo přece o Alsasko a Lotrinsko... Němečtí sociální demokraté odhlasovali, až na výjimky, válečné úvěry své vládě.

Vcelku mírumilovnému ruskému carovi bylo generálním štábem pár týdnů před válkou nakukáno, že je potřeba provést pro odstrašení mobilizaci a když se to během několika málo týdnů podařilo dokončit, generalita carovi sdělila, že už se válce nedá vyhnout.

Německý císař Vilém dal svému rakousko-uherskému spojenci bianco šek, aby si vyřídil své účty se Srbskem. Vilém se neřídil slovy německého "železného kancléře" Bismarcka: „Balkán nestojí za kosti jediného meklenburského granátníka“.

Mezi Německem a Ruskem přitom před Velkou válkou neexistovaly žádné větší spory, ani rozpory. Ani územní, ani ekonomické. Carevnou byla jedna z německých princezen.

A přes to všechno došlo ke světové válce, do níž se sice velká část evropských elit nehrnula, ale přesto se do ní natlačila. Pozvedla silně vlasteneckého ducha svých národů a tato sázka na patriotismus přecházející do nacionalismu, vedla k proválečné euforii a iluzím, které většina obyvatelstva propadla. S tím, že bude do Vánoc s válkou konec, pak váleční soupeři zaplatí mastné válečné reparace a "Belle Epoque" (krásná epocha) bude pokračovat dál.... Nic z toho se nenaplnilo. Hroby se naopak začaly plnit mrtvými vojáky, civilisty, propukaly epidemie a hlad. Španělská chřipka na konci války skosila snad ještě více obětí nežli válka samotná. Byla výsledkem špatné výživy či podvýživy významné části obyvatel válčících států.