Již krátce po mém nástupu do funkce českého premiéra (duben 2005), jsem dostal od prezidenta Jacquese Chiraca pozvání ke státní návštěvě Francie. Bylo tomu tak přesto, že pár týdnů předtím navštívil Paříž předchozí český premiér Stanislav Gross. Prostě Chirac dělal tehdy především ve spolupráci s kancléřem Německa Schröderem opravdu evropskou politiku.

Povšimli si mé určité rezervovanosti vůči politice Spojených států a také mého velmi pozitivního vztahu k Francii a k její kultuře. J. Chirac hledal v zemích střední a východní Evropy politiky-spojence, kteří byli schopni pracovat bez amerického poručníkování a mysleli proevropsky jako on. To byl jeden z důvodů, proč pozvání do Paříže nedostal v té době  například Václav Klaus, který, podle zásady o mrtvých jen dobře, mluví dnes o Chiracovi jako o svém příteli. Chirac mě při našich osobních rozhovorech překvapil velkým důrazem na sociální politiku v rámci principů sociálně tržního hospodářství. Nevědět, že je šéfem pravostředové Republikánské strany, považoval bych ho za názorového socialistu.

Jeho názory ovšem vycházely přímo z nitra a tradice gaullistické strany. Pro mě byl pokračovatelem politiky Charlese de Gaulle (ostatně de Gaulle byl jeho velkým vzorem), který byl francouzským prezidentem v letech 1958 – 1969 a který vrátil Francii její velikost. V de Gaullově administrativě a v jeho straně byla celá řada bývalých radikálních socialistů i socialistů a také  de Gaulle přistupoval k řešení vnitropolitických problémů země vždy s velkou sociální citlivostí.

Stejně tak Chirac. Udržoval si odstup od americké agresivní politiky zejména v případě Iráku. Spolu se Schröderovým Německem se snažil zabránit útoku Spojených států na Irák, který nakonec měl a dosud má  velmi neblahé následky. Nešlo jen o pád jednoho z diktátorů, v tomto případě Saddáma v Iráku, ale o rozbití celé infrastruktury vztahů, které se budovaly na Středním východě a v oblasti Perského zálivu po desetiletí. Irák se ponořil v důsledku intervence Američanů a koalice ochotných na delší čas  do sektářského násilí. Neblahý vývoj v této zemi přešel až k rozbujení Islámského státu, který ohrozil sekulární režim nejen v Iráku, ale také v Sýrii. Do dnešního dne situace v Iráku a Sýrii není stabilizovaná. Kdyby bylo postupováno podle rozumného  Chiracova návodu, vypadala by celá oblast Středního východu a Perského zálivu  jinak a zejména klidněji.