Svou vládu zakončila česká pravice v roce 2013 ve strašlivých kotrmelcích. Tím nemám na mysli jen kabaretní konec s burleskní vložkou, kterou představovalo vniknutí policejních těžkooděnců na Úřad vlády, jako do peleše lotrovské. 

Ale připomeňme si poslední dva až tři roky vlády pravice u nás v letech 2011-2013. Premiér Nečas a ministr financí Kalousek seškrtávali mocně výdaje státního rozpočtu, zajistili stagnaci důchodů i mezd veřejných zaměstnanců a pak se divili… Divili se velice, že klesá hrubý domácí produkt (HDP), výkonnost ekonomiky zůstávala horko těžko na úrovni roku 2008. A kolem nás svět běžel. Ne sice mílovými kroky, ale okolní země zaznamenávaly hospodářský růst (Polsko dokonce i v letech recese, tedy v letech 2008-2009) a české hospodářství buď klesalo, nebo stagnovalo. Vláda utlumila vědomě spotřebu obyvatelstva, utlumila veřejnou spotřebu, takže životní úroveň lidí, celých kategorií zaměstnanců veřejných a soukromých a také důchodců, v nejlepším případě jen stagnovala. Bylo to ostudné. V ODS, Top 09 a u lidovců se déšť let proměnili osoby a obsazení ve vedení těchto stran, ale filozofie přístupu zůstala pořád stejná.

Největším problémem těchto dnů je nárůst cen plynu, jako prvotní suroviny a dále tepla a elektrické energie, jejichž ceny jsou odvozené od růstů cen plynu a dalších faktorů. Samozřejmě svou roli hraje také geopolitické napětí na kontinentu. Dnes jsem v ČT 24 viděl úryvek z projevu ukrajinského prezidenta Zelenského. Ten vážně mluví o tom, že si Ukrajina vynutí suverenitu nad Donbasem, ale také, že si vezme zpět Krym. Pokud by k tomu snad mělo dojít a Ukrajina se pustí do vojenského konfliktu s Ruskem, v němž nemá mnoho šancí na vítězství, bude to vážné i pro nás ve střední a západní Evropě.