Když v roce 1931 vtrhla japonská armáda do Mandžuska (což není tak úplně přesné, neboť ona na severovýchodě Číny vlastně už byla k ochraně jedné strategické železnice), svět to přijal s velkým nesouhlasem. Společnost národů vyjádřila velké rozhořčení (ale to bylo tak asi všechno, pochopitelně vše v rovině slov). Japonci neinformované světové veřejnosti tvrdili, že přišli osvobodit Mandžuje od čínského útlaku. Přitom zatajili závažnou informaci, že ze zhruba 30 milionů obyvatel tehdejšího Mandžuska byla naprostá většina etnických Číňanů (cca 20 miliónů). Mandžusko si Japonci podrobili, neboť mělo pro ně velký hospodářský význam. A to např. z hlediska průmyslové výroby, zejména pak metalurgického průmyslu. Tak také jako obilnice celé Japonské říše. Do čela loutkového státu Mandžukuo postavili Japonci čínského excísaře Pu I. Nominálně vedoucí funkce ve státním aparátu zastávali Číňané nebo Mandžuové, ale klíčové funkce ve státní správě a v průmyslu drželi reálně Japonci. O neslýchaném teroru japonské armády v Mandžusku nemá smysl hovořit. Tento článek je věnován jinému problému.

Tehdejší centrální čínská vláda v Nankingu vedená Kuomintangem přijala japonskou agresi na severovýchodě Číny víceméně jako hotovou věc. Nezaujala k ní vlastně žádné stanovisko, protože neměla dostatek vojenské síly, aby japonské agresory z Číny vypudila. Kromě toho se zabývala především bojem s čínskými komunisty a likvidací komunistických základen po celém území Číny.

S jídlem roste chuť a tak japonská armáda postupovala dále do čínského vnitrozemí. Čínská armáda pod tlakem ustupovala a čínská vláda se podřizovala všem japonským ultimátům. A tak se japonská armáda dostala v polovině roku 1937 až na jih od Dlouhé zdi. A tam poprvé narazila. Do té chvíle se čínská armáda vyhýbala bojům s japonskou armádou. Ale v té chvíli došlo k zásadnímu obratu.