Oni možná ve své válkychtivé mysli ve válce s Ruskem opravdu jsou. Je to o to vážnější, že Rusko je jadernou velmocí. A že je to země, která se nezhroutí jako domeček z karet, jak před svou invazí v červnu 1941 předpokládal např. Adolf Hitler. V pozdějších fázích II. světové války již Hitler hovořil o tom, že kdyby býval věděl, jaká je skutečná síla sovětské armády, byl by si invazi rozmyslel.

Zejména Spojené státy bojují prostřednictvím ukrajinské armády s armádou ruskou. Téměř milionová ukrajinská armáda dostává ze Západu moderní zbraně, v podstatě na jaké si ukáže. A přesto není schopna dvěstěpadesátitisícový vojenský kontingent Rusů vypudit z jižní a východní Ukrajiny. Zato jsme stále zásobování v mainstreamových médiích informacemi o tom, kdy vypukne rozhodující ofenziva ukrajinské armády (teď se na nějakou dobu podle všeho odkládá). A kdy, v jakém termínu, bude ruská armáda na hlavu poražena. Ona totiž ruská armáda musí být poražena na hlavu a skončit s bezpodmínečnou kapitulací, neboť jinak nebude možné prosadit všechny představy Západu a ukrajinského vedení o poválečném uspořádání. Tyto představy počínají od ponechání ruskojazyčných oblastí Ukrajiny svému osudu a končí likvidací „koloniálního statutu“ mnoha národností, jejichž území je součástí dnešního Ruska. Prý je potřeba zahájit proces dekolonizace Ruska, kterým si prý prošly i ostatní evropské velmoci. Ty ovšem na přelomu 50. a 60. let minulého století.

Přitom chybí jakékoliv úvahy o tom, co by se stalo, kdyby Rusko bylo opravdu poraženo. Jaký chaos by nastal v této zemi a kdo by se stal držitelem „atomového kufříku“ a měl by tedy prst na spoušti jaderných zbraní.