Pro pana Olivu, který byl zřejmě skvělým jazykozpytcem a donedávna šéfem Ústavu pro jazyk český, jsou mezinárodní vztahy oblastí, které prostě nerozumí. Tak jako já někdy přemýšlím, jestli mám napsat na začátku nějakého slova s nebo z, tak on by měl při psaní článku pečlivě zvažovat fakta a nikoliv své dojmy.

V jeho článku jsem se dozvěděl, že „princip jedné Číny je totiž dítětem neformální dohody, na které se domluvili poloformální zástupci Čínské lidové republiky a Čínské republiky, když se v roce 1992 sešli v tehdy ještě svobodném Hongkongu“.

Nevím, zda se někdy zástupci čínské vlády sešli se zástupci Kuomintangu z Tchaj-wanu nebo ne. A není to vůbec důležité, protože princip jediné Číny byl přijat v Šanghajském protokolu, který v roce 1972 podepsali za Čínu Mao Ce-tung a za Spojené státy prezident Nixon. Na základě tohoto paktu zmizel Tchaj-wan z OSN a z Rady bezpečnosti OSN a americká armáda z Tchaj-wanu. Křeslo v Radě bezpečnosti a v OSN místo Tchaj-wanu zaujala právoplatně Čínská lidová republika. Princip jediné Číny převzali vlastně od Američanů také J. Dienstbier a V. Havel při formulovaní zahraniční politiky demokratického Československa počátkem 90. let. Tedy, princip jediné Číny není nic, co by bylo vágně vyjádřeno, jak se domnívá K. Oliva. Je mi líto, že mu ruším jeho bludné kruhy.