Ostudný předseda SOCDEM Šmarda se minulý týden pochlapil. Že prý chce jednat se všemi levicovými formacemi o společném postupu v budoucnu.

Tak jak by ho každý průměrně vzdělaný člověk pochopil (Šmarda má jistý deficit vzdělání), znamenalo by to, že SOCDEM pod jeho vedením by usilovala o vytvoření jednotné fronty levicových stran a organizací pro volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Tento politicky krok, vzhledem k tomu, že v posledních volbách do Evropského parlamentu měla SOCDEM necelých 1,9 % hlasů, je zcela logický. Celkem by mně ani nevadilo, že jsem na zamýšlené jamboree do Lidového domu, které se mělo konat ke spojování levice tuto středu, nebyl pozván. Samozřejmě, od Šmardovců to je signál, že se s ČSSD, kterou vedu, s politickou spoluprací nepočítá. To by asi nebylo to nejhorší.

Předsedkyně KSČM Konečná vcelku moudře přešla to, že politický výtlak SOCDEM toho času není takový, aby tato strana byla gravitačním polem spojené levice. Ale pokud by to byla cena za společný postup, dalo by se jistě předstírat, že politická váha Šmardy a spol. není tak mizivá, jak ve skutečnosti je. Nevím, jestli komunisté očekávali, co jsem očekával já a co jsem napsal do svého článku „Volební blok levice pro sněmovní volby?“ minulý týden. To je, krátce řečeno, že společný postup komunistů a Šmardy a spol. je prakticky vyloučen. Napsal jsem, že jakkoliv bývá obvyklé, že zahraniční politika je v běžné situaci každého státu jenom jakýmsi derivátem vnitřní politiky, nebo dokonce jen její ozvěnou, u nás tomu tak v současnosti není.