Všichni víme, jak Emanuel Macron zazářil jako světlonoš nové jednotné (čti centralizované) Evropy (čti EU), který získal srdce všech probruselských stoupenců svými odvážnými plány na její přebudování, mohutnou integraci a eliminaci vše pochybujících (zejména zemí V4). Postupně se ale jeho koncepce zadrhávaly, mimo jiné i proto, že Angela Merkelová coby členka tandemu Německo-Francie politicky oslabila ve své vlastní zemi a raději sama nastavila krk a oznámila, že se vzdává funkce předsedkyně strany a že v příštích volbách do Bundestagu již nebude kandidovat. Je samozřejmě kancléřkou, ale o slovo se průbojně hlásí nová předsedkyně CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová, která velmi tvrdě naložila s posledním celoevropským vzkazem Emanuela Macrona evropským voličům až na hranici jeho zesměšnění.

Když do toho přišly vnitrostátní neúspěchy a mnohaměsíční protesty hnutí žlutých vest, zdálo se, že v podstatě Macron dohrál. Ukázal se neúspěšným bojovníkem za globalizaci a novou Evropu a snad ještě neúspěšnějším pokud se týče vládnutí samotné Francii.

Mám rád Francii. Za mého útlého mlada jsem obdivoval Charlese de Gaula, ve středním věku jsem si vážil Francoise Mitteranda. Naopak mě dráždil svými činy Sarkozy a nudil svou leklostí Hollande. Arogantní a megalomanský Macron byl a je všechno jen ne můj šálek kávy. Není to už Francie mého mládí, ale stále mám k ní kladnější vztah než k jiným evropským zemím.