Začalo jím trestní řízení, jež dozrálo do soudního jednání trestního proti zadrženým ve skladu. K nimi přibyli oba „Rošťáci“ a jejich známý, který jim měl opatřit tabák. Celkem žalobkyně poslala před soud 11 obžalovaných. Ač případ vznikl ve Zlíně, u soudu přišel na řadu jako poslední až po odsouzení Romana Šulyoka německým a posléze i středočeským soudem. Tuto část neblahého osudu bratrů Lebánkových jsem sledoval z lavic soudní síně, v které vládla předsedkyně senátu Iveta Šperlichová, řečená „soudkyně OLO“. Ač jsem během praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) sledoval desítky procesů, zažíval jsem zde věci nebývalé, neslýchané.

Jako první bylo seznámení s obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, o jejíž „kvalitě“ svědčí vložení části výpovědi Romana Šulyoka v německém trestním řízení do úst obžalovaného Jana Lebánka. Spolu s jinými nepřístojnostmi jsem to kritizoval v článku z 6. června 2018 „Lidský odpad čeká na rozsudek“ (ZDE).

Jako další přišlo vyloučení věci hlavního obžalovaného Romana Šulyoka hned na začátku hlavního líčení do samostatného řízení, v němž pak „soudkyně OLO“ rozhodla o zastavení jeho trestního stíhání pro neúčelnost. Ušetřila soudu starosti s jeho eskortováním z Německa, ale současně jej ochránila před hypotetickým uložením výjimečného trestu. Zajistila mu tak v této kauze beztrestnost. Později vyloučila do samostatného řízení také věc jeho mladšího bratra Jana, který se soustavně vyhýbal účasti při hlavním líčení. Zvýhodnila tak „Rošťáky“ proti „Slušňákům“. V článku z 31. října 2018 „Urob súsedovi dobře“ (ZDE) jsem konstatoval, že „Rošťáci jsou v tomto řízení „za vodou“, čímž došlo ke zpochybnění nestrannosti a spravedlivosti procesu.

Dalším překvapením, jež jsem považoval přímo za nepřístojnost, bylo předvedení Romana Šulyoka po jeho přemístění do české věznice jako svědka na straně obžaloby. Projevil se jako svědek s mimořádnou výřečností a nabitý nenávistí k Lebánkům, jejichž vydírání mu vyneslo trest 7,5 roku vězení. „Soudkyně OLO“ mu napjatě naslouchala, když vysvětloval výnosnost výroby padělků cigaret Marlboro jako „slepice, snášející zlatá vejce“. Když se vyjádřil hrubě o Lebáncích, povzbudivě se usmála. Měl jsem dojem, že se svědek těší jejím sympatiím.

Řízení dovedla k rozsudku, pro bratry Lebánkovy samozřejmě s nepodmíněnými tresty. Zprostila ale údajného obstaravatele tabáku. Pak ji ale „strážní andělé“ opustili, což jsem komentoval článkem z 5. prosince 2018 (ZDE). Ústavní soud ji uznal za podjatou, čímž zneplatnil její rozsudek a přiměl Vrchní soud v Olomouci, aby jí případ odebral. Vyloučení „Rošťáků“ z řízení ale napravit nemohl.

Případ po ní převzal senát předsedy Jiřího Dufka, jenž musel začít znova od začátku. Během celého sledování procesu mě znepokojoval záhadný návoz tabáku pod dohledem celníků. Po převzetí případu předsedou Jiřím Dufkem mé znepokojení dozrálo do rozhodnutí o podání podnětu Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) k prověření podezření, že celníci uskutečnili nepovolený předstíraný převod tabáku. GIBS mi ale sdělila, že mé podání postupuje předsedovi senátu. Případem se bude zabývat, podá-li předseda senátu trestní oznámení.

Jiří Dufek ale dal přednost neplodnému dopisování s Celní správou. Dodnes není ani soudu známo, jak se celníci dověděli o příjezdu kamionu s tabákem, a proč na něj čekali, aniž by se zajímali o dokumentaci a náklad. Jinak předseda Jiří Dufek zřejmě směřoval řízení k potvrzení správnosti postupu kolegyně OLO. Vedl si ale vůči obžalovaným nepříznivěji než ona a zejména opakovaně použil Romana Šulyoka jako svědka v jejich neprospěch.

Po celou dobu řízení pod oběma senáty kauza vydírání bratrů Lebánkových v Jesenici zůstávala bez pohybu jako pod sarkofágem. Je pozoruhodné, že zlínští soudci se neobtěžovali seznámením s trestním spisem Krajského soudu Praha sp.zn. 1 T 6/2020, jenž se týkal tohoto zločinu.

Pak ale došlo k překvapivé události na straně Romana Šulyoka. Nechal rozeslat novinářům dopis, v němž přiznal oprávněnost odsouzení za vydírání, ale postěžoval si na příliš přísný trest. Žádal, aby se novináři zajímali o jeho případ a psali o něm. Jako jediný jsem mu vyhověl a vydal jsem se za ním do věznice. Od tohoto okamžiku vznikla aspoň slabá naděje, že snad zločin vydírání přece jen nezůstane nepotrestaný.

(Pokračování někdy příště; předchozí článek najdete ZDE)

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.