Blíží se mohutné oslavy dvacátého výročí našeho historického vstupu do EU. Vládní propagandisté bez přestání melou tirády o úžasném přínosu, obrovských benefitech, které z členství máme, o pevné hrázi, kterou EU tvoří proti Rusku. To je oficiální „Dichtung“, jak by řekli Němci, slovo česky asi přeložitelné jako vzletná poezie. Ale potom je tady „Wahrheit“, prozaická pravdivá skutečnost, a ta je bohužel daleko chmurnější.

Trvalé a prohlubující se globální zaostávání EU nemusíme příliš rozebírat. Je dlouhodobé a evidentní. Úpadek zemí jižního křídla trvá. O problémech eurozóny u nás neradno hovořit, když náš současný pan prezident za přijetí společné měny tak oddaně bojuje. Ale příklad Slovenska ukazuje, že odtud spása asi nepřijde.

Za dvacet let jsme dostali z EU asi jeden bilión korun. Vypadá to hodně, ale není to ani jedna polovina ročních výdajů českého státního rozpočtu. Rozebírat, za jaké zbytečnosti byla valná část těchto peněz vyplýtvána a kolik dalších národních zdrojů muselo padnout na jejich kofinancování, by zabralo hodně času. Správné měřítko finanční bilance asi lépe ilustruje jiné známé číslo – ročně od nás odplývá na Západ zhruba 300 miliard korun. S tím naším finančním benefitem to bude asi složitější.