V následujících dnech uplyne 85 let od tragické události našich moderních dějin – Mnichovské dohody. Protože Mnichov je dnes velmi často politiky a žurnalisty zmiňován, a to nejen kvůli svému výročí, stojí za to se nad poučením z této události trochu zamyslet.

Je s podivem, že velká většina lidí u nás na otázku, jaké poučení si máme odnést z příkladu Mnichova, mechanicky řekne něco v tom smyslu, že se nemá ustupovat agresorovi. To je ale poučení spíše pro velmoci, které nás v Mnichově zradily, než pro nás Čechy, kteří jsme si o Hitlerovi nikdy žádné iluze nedělali, neustupovali mu a pouze jsme v beznadějné situaci na samém konci krize opuštěni všemi kapitulovali.

Pro nás z Mnichova, a nejen z něho, plyne poučení zcela jiné, a to že velmoci nemají přátele, ale pouze své zájmy. Výlučně na ně spoléhat se zajištěním své státní existence a bezpečnosti se nevyplácí. V Mnichově nás spojenecké velmoci hodily bez výčitek přes palubu, když měly pocit, že je to v jejich zájmu. A udělají to vždycky, pokud k tomu budou mít silný důvod, bez ohledu na přátelství, mezinárodní právo, demokracii a bohužel i spojenecké závazky. Třicet let po Mnichovu nás náš tehdejší největší spojenec dokonce okupoval, když měl pocit, že jsou ohroženy jeho mocenské pozice. Nikdo tehdy ve světě pro nás nehnul ani prstem.