Paradox libertariánství

Když se člověk začte do knihy od Davida Boaze nazvané Mysl libertariána: manifest svobody (Simon & Schuster, 2015), zarazí ho obtížnost úkolu, do něhož se autor pustil. Jak Boaz připouští, je dost těžké definovat libertariána vzhledem k rozmanitosti typů a zabarvení, v jakých se libertariáni vyskytují. A definovat mysl libertariána je téměř nemožné.

Podle libertariánské logiky vlastně žádná „libertariánská mysl“ ani existovat nemůže, neboť kolektivismus si libertariáni nepřipouštějí. Co existovat může, to jsou lidské činy a myšlení jednotlivců, kteří si svobodně volí, jak se řídit tím, co každý vnímá jako zásady libertariánství.

Snad právě tohle činí tuto knihu tak obtížně stravitelnou. Odmítáním obecností je člověk nucen individualizovat vše do nekonečna, čímž se připravuje o ty širé horizonty a velkolepé ideály, které činí život tak zajímavým a osvěžujícím.

Předpolitické předpoklady

Slabikářem Boazova libertariánství je vše individuální; zůstává detailně zaměřen na volby a asociace, které jsou zdrojem štěstí každého jednotlivce. Jeho ústřední zásada je dost prostá: „Mějme svobodu žít své životy podle své volby při respektování stejných práv ostatních lidí.“