V zemi, kdy mohou soudci měnit žalobní návrhy, nemůže existovat spravedlivé soudnictví. Naši soudci si ze státního rozpočtu přidělují peníze a nepřipadá jim to nenormální.

Denně slyšíme a čteme desítky nepravdivých výroků. Problém pravdivosti výroku byl vyřešený už v antickém Řecku. Naše právní věda, právnické fakulty, zákonodárci, soudci, moderátoři veřejnoprávních prostředků ignorují pravdu.

Před každým soudem stojí dva subjekty, které se nemohou shodnout na jedné skutečnosti. Povinností každého soudce je rozhodnout kauzu pravdivě a spravedlivě. Demagogové (a bohužel i někteří soudci) tvrdí, že zákon nebo „závazný právní názor“ je kriteriem pravdy. Ale pravda a „závazný právní názor“ jsou velmi často v příkrém rozporu.

Jak tento rozpor rozsoudit vyřešili již v době antické. Ze společnosti jsou vybráni jednotlivci, kteří jsou nadáni logickým myšlením a morální kvalitou. Tyto občany povýšili do soudcovského sboru. Je lhostejné, zda výběr provede panovník, nebo (svobodní) občané.

Každý soudce má pouze dvě možnosti, jak může danou kauzu rozhodnout. Podle předložených důkazů a svého svědomí rozhodne, zda má, či nemá pravdu strana, která se na soud obrátila. Soudce vynese výrok, který je závazný pro obě strany. Výrok vynáší vůči straně, která podala žalobu. Už v antice přišli na to, že výrok soudce k jedné straně je opakem výroku ke druhé straně. V matematice to odpovídá důkazu sporem.