Od roku 1849 do roku 1963 platil v česku paragraf, který v justici definoval důkaz opaku.

„Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“ (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch).

Je to zřetelná formulace, pokusím se vysvětlit, k jakým závěrům musel soudce dojít podle tohoto paragrafu.

Jsem soudce, a takto uvažuji podle Soudního pořádku: