Od roku 1849 do roku 1963 platil v česku paragraf, který v justici definoval důkaz opaku.
„Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“ (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch).
Je to zřetelná formulace, pokusím se vysvětlit, k jakým závěrům musel soudce dojít podle tohoto paragrafu.
Jsem soudce, a takto uvažuji podle Soudního pořádku:
Žalobce se domáhá, abych smlouvu uznal za platnou. Platnost smlouvy je domněnka, proto není třeba po žalobci vyžadovat další důkazy. (Domněnka nepotřebuje důkazu, protože) důkaz opaku je povolen.
Žalobce tvrdí: „Žaloba je neplatná, protože odpůrce porušil smluvní podmínky“. Opak tohoto tvrzení je: “Žaloba je platná, protože odpůrce neporušil smluvní podmínky“. Oba výroky jsou pravdivé, můj výrok musí být: „Soud dává žalobci za pravdu“.
To je úvaha soudce podle (selského rozumu a) znění odstavce za Rakouska.
Soudce, který obdržel takovou žalobu, mohl rozhodnout okamžitě. Obdobnou žalobou jsem se domáhal pravdivého výroku ve dvou případech. V obou sporech má soudní spis přes sto dokumentů. Ani v jednom případě jsem nedosáhl toho, aby soud uznal mou žalobu.
Znění současného soudního řádu.
„Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ (§ 133 OSŘ)
Totalitní zákonodárci nahradili „Skutky“ „Skutečností“ a „jest dovolen“ za „soud má za prokázanou“.
Z jednoduchého návodu, jak má soudce postupovat, vytvořili neurčité souvětí, které soudci nepřikazuje, kdy má důkaz opaku aplikovat. Prakticky umožnili soudcům vynášet rozsudky pravdivé i nepravdivé. To je jeden z důvodů, proč soudní spory trvají desetiletí. „Osobám s právnickým vzděláním“ současný stav vyhovuje. Občané se bezúspěšně brání rozsudkům, které odporují zdravému rozumu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
