Přesto si bez ohledu na historii musíme přiznat, že jestli něco doopravdy potřebujeme, pak je to nové myšlení a potom zcela určitě přestavbu stávajícího evropského domu, který nám tak trochu začíná padat na hlavu. Nikdy by mne ale nenapadlo, že za svého života budu muset tohle ještě jednou napsat, ale zakázaných témat a slov začíná být mezi námi nepříjemně tolik, že by se nám tady šiklo dokonce i téma glasnosti. Psal jsem o tom už v minulém příspěvku a nechci se rozhodně opakovat.

Nicméně jsme v kolem sebe neustále svědky toho, jak se při řešení celkem libovolných problémů prosazuje metoda omezení nebo zákazu, popřípadě dokonce přecházení nebo přímo ignorování problému. Od ignorování je pak už opravdu jenom krůček ignoranci, což je slůvko, které tento přístup pěkně charakterizuje. Podle tohoto přístupu je třeba lidi pořád chránit před nějakými těmi negativními vlivy, což je fráze dobře známá z totáče reálného socialismu. Nic tak nepobaví někoho, kdo si reálný socialismus prožil, když vidí, jak halasní kritici reálného socialismu své bližní neustále omezují a peskují, že nejsou dost korektní, flexi, gender a multikulti. Ideologové všeho druhu nám určují, jak se má o čem mluvit, jaká slova používat, ale hlavně, kdo má vůbec právo mluvit a říkat svůj názor. Pokud nenaplňujeme jejich představy, vylévají se na nás potoky špíny zpestřené slůvky jako fašisti, xenofobové, rasisti, rusofilové nebo putinovci, což je v poslední době kalibr nejtěžší.