Ale pak kdosi ve sportovních redakcích z nejodpovědnějších vymyslel, že takhle je to špatně. Že mluvit se má pořád, že posluchači rozhlasovému či televiznímu se nemá nechat jediná chvilka klidu. Třeba na to, že by si to, co se na hřišti děje, na okamžik prožil jaksi sám pro sebe. Že by měl čas představit si, že to ne onen skvělý hráč na hřišti, ale on sám, třebaže hluboce uložen do křesla, musí vyřešit zapeklitou situaci, ve které se jeho hrdina právě nachází. A samozřejmě on v křesle ji vyřeší, protože tam to jde líp, než na hřišti.

Že to takto funguje a že ony okamžiky, kdy se reportér na okamžik odmlčí a dá tak posluchači čas prožít si nerušeně „svůj okamžik sportovní slávy“, si ovšem onen pán nejzodpovědnější, který vymyslel, že při sportovním přenosu se musí mluvit neustále, neuvědomil. Nejspíš proto, že měl málo fantazie. A protože mu bylo jasné, že pro jednoho člověka by bylo obtížné „nezavřít klapačku“ po dobu téměř dvou hodin, vymyslel cosi skutečně geniálního: k vyškolenému reportérovi posadíme bývalého hráče v roli pomyslného odborníka, který začne mluvit v okamžiku, kdy vyškolenému reportérovi dojde dech. Jestli ovšem onen odborník bude v ten okamžik schopen říct něco opravdu rozumného či odborného, bez čeho by se divák pohodlně obešel, to neřešme, hlavně, že se bude brebentit bez odmlk – a to je to, oč tu běží.