„Sobota, 31. prosince. Novoroční předsevzetí,“ zapisuje si Bridget Jonesová do deníku a pokračuje: „BUDU chodit do posilovny třikrát týdně – a nejen, abych si mohla koupit sendvič.“ V pokračování Deníku Bridget Jonesové hrdinka odhaluje, kolik zůstala předsevzetí dlužna. „Pondělí, 28. dubna,“ nadepisuje stránku, „Letošní počet návštěv posilovny: 1, cena roční permanentky: 370 liber; cena jedné návštěvy posilovny: 123 liber.“

Bridget v tom ale rozhodně nejede sama. Počet lidí, kteří si stanovují až příliš ambiciózní předsevzetí, je překvapivě vysoký, Čechy nevyjímaje. To pochopitelně dělá radost provozovatelům všech možných fitek, posiloven a wellness center. Na přehnané důvěře lidí ve vlastní vůli tužit v nadcházející době tělo, zlepšovat kondici či hubnout totiž z podstatné části stojí jejich byznysmodel.

Ekonomové Stefano DellaVigna z Kalifornské univerzity v Berkeley a Ulrike Malmendierová ze Stanfordu publikovali v prestižním ekonomickém žurnálu American Economic Review studii přesně na toto téma. Jmenuje se Paying Not to Go to the Gym, a jak název napovídá, pojednává právě o lidech jako Bridget Jonesová. O lidech, kteří si zaplatí „permici“ a pak posilovnu navštěvují jen sporadicky. A ve finále zaplatí mnohem víc, než kdyby vstupné hradili jednorázově, návštěvu od návštěvy.