Není náhodou, že řada dětí holduje návykovým látkám, alkoholu, tabáku a drogám ve stále nižším věku. Mnoho rodin je založeno na pokrytectví a přetvářce. Partneři se navzájem podvádějí, ale navenek navozují zdání šťastného vztahu. Pokud v takovém prostředí vyrůstá vnímavé dítě, nějak na tuto situaci bude reagovat. Lze očekávat vzdor, nenávist i úzkost. 

Stejně tak musíme počítat s tím, že se začne přiklánět k někomu jinému než rodičům. Alternativou se tak často stávají různé party, o nichž je pouze krůček k drogám, krádežím či prostituci. Je již jinou kapitolou, že od nefunkčních rodin k takovýmto partám vede jediná cesta. Z bláta do louže.

Podobně jsme na tom v případě celé společnosti. Političtí představitelé se svými činy stávají pro čím dál větší podíl občanů nevolitelnými. Jejich slova se rozcházejí s jejich konáním – a nejednou se stane, že se jejich slova z jednoho dne rozcházejí s jejich slovy den následující.

Těžko budeme následovat někoho, z koho přetvářka a pokrytectví sálají na sto honů daleko. 

Čeho se kdo skutečně děsí?

Není to tak dávno, co měl nejmenovaný saúdský představitel potvrdit novou dodávku 500 protitankových střel TOW doručenou povstalcům ze Svobodné syrské armády.

„Pět set střel TOW není zanedbatelné číslo,” řekl serveru Business Insider armádní expert Jeffrey White z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku.

Co je vlastně cílem politiky USA? Porazit takzvaný Islámský stát (Opravdu je produktem islámu jako takového, jak se nás někteří snaží přesvědčit, nebo se spíše jedná o nástroj jedné velmoci, jenž má pomoci svrhnout pro ni nepohodlnou osobu?) – a zastavit tak brutální popravy a ničení historických památek – nebo spolu s Islámským státem zničit Asadův režim? Můžeme čekat další rozvrácenou zemi, dalšího zavražděného „diktátora“ a další mohutnou uprchlickou vlnu? Dočkáme se obdobného scénáře jako v Iráku, kdy USA podporovaly Husajna v irácko-íránském konfliktu za studenoválečného soupeření, kdy se na nějaké ty zločiny (včetně nasazení chemických zbraní) nehledělo, aby proti jeho zemi bojovaly ve chvíli, kdy žádnými zbraněmi hromadného ničení nedisponoval a hrozbu nepředstavoval?

Máme-li se s nějakým hodnotovým konceptem ztotožnit a vzít ho za svůj, je důležité, abychom mohli respektovat jeho nositele.

Elity bez respektu

V opačném případě se v podstatě jakýkoli hodnotový systém hroutí. To se potom projeví i v základní otázce pomoci bližnímu. Argumentuje-li jedna strana nutností pomoci, druhá strana jí oponuje, že aby pomoc byla účinná, musí být vedena s rozmyslem. Elektrikáři například nepomůžeme tím, že po dobu opravy elektrospotřebiče ho zapneme do zásuvky a zprovozníme. Naopak, bezprostředně ho takovým jednáním ohrozíme na životě. Vyplašenému mláděti v přírodě nepomůžeme, když se ho dotkneme, protože můžeme naším pachem odradit jeho matku. Ježka bychom zase neměli krmit kravským mlékem a tetelit se, jak jsme mu pomohli.

Něco jiného ovšem je, když někdo v ohrožení života žádá naši pomoc. Může se stát, že budeme čelit souboji racionality a svědomí. Pokud se před něčími dveřmi objevil za druhé světové války zraněný partyzán či člověk pronásledovaný kvůli svému „židovskému původu“, stál dotyčný před volbou: Riskovat život svůj a své rodiny, nebo dotyčnému i za cenu tohoto rizika pomoci? Je nutné dodat, že nebezpečné bylo již takového člověka neudat. Racionální volba by tedy velela – udat a více se nestarat. Lze ale žít s vědomím, že jsme aktivně přispěli k něčí násilné smrti? 

Pokud vrátíme uprchlíky do oblastí, kde byli svědky poprav svých příbuzných a jim samým tam hrozí smrt, dokážeme se smířit s tím, že je obětujeme?

Traduje se, že Hitler mohl v dětství utonout – ale nějaký starší chlapec ho zachránil. Dnes bychom takovou pomoc mohli označit za zhoubnou. Takto ovšem uvažovat nelze. Nemůžeme přece kádrovat toho, kdo je bezprostředně v ohrožení života. Nebo dokonce pro jistotu nezachraňovat nikoho, aby se to třeba neobrátilo proti nám. 

Největším kádrovákem je samotný systém. Snaží se v lidech vzbudit dojem, že almužnami lze „korigovat drobná selhání“. Ve skutečnosti jsou však podobné almužny silně selektivní a nic nemohou vyřešit. To jenom my máme vidět světly ramp ozářený dojemný příběh, který nám má zastřít tisíce a miliony příběhů ryze temných.

Kombinace neznalosti, mediální masáže a utvrzování v tom, co je správné a co je žádoucí bagatelizovat a přehlížet, vede ke konstrukci světa „nadřazených“ a „podřadných“, světa „vládnoucích a „ovládaných“, světa „vyvolených“ a „zatracených“. „Vtip“ je v tom, že světy prvně jmenovaných zahrnují čím dál méně jedinců. Aby nám nedocházelo, jak málo jich je, je naše pozornost upírána jiným směrem.