Dnešní Rwanda je o dost stabilnější, na africké poměry rozvinutý stát, který má sice k vyslovenému bohatství daleko, ale nějak funguje. Posledních 21 let je prezidentem Paul Kagame (ZDE), Tutsi, který vyhrál několikero voleb různými nepříliš čistými způsoby.

Nechci ze sebe dělat experta na rwandskou politiku; pochytil jsem z různých klevet jenom to, že méně početní Tutsiové (cca 10 procent populace), které se jejich nepřátelům ani v roce 1994 nepodařilo vyhladit, jsou považováni za politicky a organizačně daleko schopnější než mnohem početnější hutuské obyvatelstvo. A že z tohoto důvodu rwandská demokracie poněkud skřípe, protože většinová vláda přináší horší výsledky a naopak. V současné době jsou prý ve fázi „méně demokracie a lepší výsledky“. Ale to by bylo téma na jiný článek a možná i pro jiného autora.

Rwandský model

Rwanda se teď v evropské politice vynořila zajímavým způsobem. Dánský ministr pro imigraci Mattias Tesfaye odjel do Kigali podepsat memorandum porozumění v migračních záležitostech (v angličtině ZDE). Dánsko má v úmyslu přestěhovat (ZDE) projednávání žádostí o azyl mimo území EU a hned po návratu ministra Tesfayeho z Afriky předložila dánská vláda do parlamentu příslušnou novelu zákona (ZDE). Její projednávání teď běží.

Rwanda už tímto způsobem dříve neoficiálně spolupracovala s Izraelem, který je coby stát sedící hned na asijsko-africkém rozmezí migračně dost „na ráně“. To ale nebylo podloženo žádnou oficiální, v parlamentu schválenou dohodou, a když situace vyšla najevo, Netanjahuova vláda z celého mechanismu vycouvala (ZDE). Dánové se tedy pokoušejí o něco podobného, ale standardním politickým procesem.

Úspěšní Dánové

Několik komentářů k věci.