Takovým příkladem je Andrej Babiš. Jedná se o „deprivanta“. Tento termín, který zavedl profesor František Koukolík, naznačuje stav, při kterém člověk nedosáhne lidskou normalitu z důvodu poruchy v citové oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou deprivanti v různém rozsahu duševně „nepovedení“ anebo „zmrzačení“. Podle profesora Koukolíka deprivanti cílí veškeré své úsilí k získání moci a majetku, a to skrze manipulaci jiných lidí, přičemž postrádají přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti.

Z odborného pohledu tkví příčina Babišova deprivantství v tom, že má v sobě dvě „bytosti“. Ta první je vědomá a plánující, má klidný stoický postoj a minimalistická gesta. Pokud je ale Babiš konfrontován s nepříjemnými skutečnostmi, rychle přepne přes jinou mimiku, afektovaná teatrální gesta a hysterické vyjadřování na druhou bytost. Podle momentální situace se Babišova „osobnost“ neustále mění od té milé, sympatické a usměvavé – k té vzteklé, urputné a arogantní. Výsledkem je naprosto nevyrovnaný člověk.

Tento nevyrovnaný vnitřní stav má své důsledky. Zaprvé Babiš nedokáže uznat chyby jinak, než jejich přímým odmítáním („je to politická kauza, nic jsem neudělal“) anebo sebe litováním, což výborně prokázal hned při první tiskové konferenci po volbách, když prohlásil: „Mrzí mě, když jsem považován za zlo. Věnoval jsem zemi více než 10 let svého života ve prospěch lidí. Nemusel jsem jít do politiky.“