Jenže ještě důležitější je položit si tu správnou otázku. Lepší otázkou je: jaké jsou možnosti lékaře v naší společnosti týkající se přístupu k léčbě a k pacientovi a co je ovlivňuje nejvíc?

Abychom nezabředli do čistě filozofické debaty, rád bych uvedl devět klíčových bodů, které nejvíce ovlivňují dnešní lékařskou praxi moderní medicíny v postmoderní společnosti. V desátém bodu se pokusím o krátkou syntézu. Činím tak na základě své 40leté praktické i pedagogické činnosti na třech kontinentech.

1. Nárůst technologie. Bezesporu prvním bodem je dramatický nárůst v medicínské a výzkumné technologii na všech frontách. Dnešní léky, testy, technika, a hlavně přístup ke všem informacím jsou na takové úrovni, že se díky nim možnosti v praxi medicíny znásobily za posledních 40 let více než za předešlých 400 let.

2. Globalizace. V souvislosti s prvním bodem se medicína stala skutečně transglobální.  Do jisté míry se může lékař snažit udržet „osobní“ přístup k pacientovi, ale pokud skutečně chce vědět to, co má, tedy „držet krok“ se vším, co se v medicíně děje, je dnes pod obrovským tlakem, aby se neustále a pravidelně doučoval. Prakticky řečeno, měl by umět anglicky, pravidelně číst nadnárodní žurnály a pravidelně se účastnit národních a nadnárodních lékařských sjezdů. To všechno vyžaduje značnou investici času i peněz.

3. Nerovné znalosti. Ne všichni lékaři mají zmíněné možnosti, navíc zdaleka ne všichni jsou k tomu nuceni. Tím vnikají velké rozdíly ve znalostech mezi jedním a druhým lékařem, které jsou částečně dané i podmínkami k provozování medicíny v dané zemi. Například ve Spojených státech je povinné, aby lékaři každý rok doložili určitý počet hodin účasti ve formální výuce i sebe výuce. Kromě toho si ale všichni lékaři musí pravidelně každých pět až deset let (dle specializace) znovu obnovovat svou atestaci. Není těžké si představit, jak by to dopadlo v České republice, kdyby 62letý lékař na venkově, který prakticky nebyl nucen k ničemu, musel znovu zvládnout svou atestaci, kterou dostal před revolucí. Výsledkem toho je, že i přesto, že na úrovni globální medicíny jsou značné pokroky, mezi jedním a druhým lékařem jsou obrovské rozdíly ve znalostech a praxi medicíny na základě norem, požadavků a možností post-graduální výuky platných v dané zemi. V tomto smyslu jsou znalosti lékařů v medicínské praxi v mnoha případech stále regionální či „místní“.