Petr Zenkl se narodil 13. června 1884 v Táboře. Po studiích na Karlo-Ferdinandově univerzitě a pedagogické činnosti na obchodní akademii v Praze Karlíně se již před první světovou válkou zapojil do činnosti Osvětového svazu a zejména do komunální politiky. Občané roku 1911 zvolili pracovitého Zenkla do karlínského zastupitelstva. Měl na starosti sociální agendu. Zasloužil se o výstavbu školek, jeslí, hřišť, starobinců, reorganizoval chudinskou péči. Pilnou prací na komunální úrovni se vypracoval do funkce karlínského starosty a po zrodu samostatného Československa začal působit na ministerstvu sociální péče a pražském magistrátu, kde pomohl realizovat řadu významných projektů, například výstavbu především výstavbu bytů pro potřebné a zejména vybudování Ústředního sociálního ústavu hlavního města, tzv. Masarykových domovů (dnešní Thomayerova nemocnice).
Jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v celé Evropě, čítající dvě desítky pavilonů na rozloze třiceti hektarů, bylo slavnostně otevřeno k desátému výročí založení republiky v říjnu 1928. Vrchol kariéry na komunální úrovni následoval 27. dubna 1937, jednoznačné zvolení pražským primátorem. Pod Zenklovým vedením by v klidnějších dobách býval zřejmě následoval nebývalý rozkvět metropole, výstavba moderních čtvrtí, nové kanalizace či tras elektrické dráhy. Místo toho se republika ocitla v ohrožení nacistickým Německem a budovatelské nadšení ustoupilo obraně demokracie. Své angažmá ve vládním kabinetu, krátce po přijetí Mnichovské dohody, Zenkl vnímal jako oběť, nikoliv ocenění poctivé práce. Po celou druhou světovou válku byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.
V osvobozeném Československu na jaře 1945 se dočkal funkce předsedy národně socialistické strany a dočasného návratu na primátorský stolec. Při parlamentních volbách v květnu následujícího roku dovedl svou stranu k druhému místu a historickému úspěchu co do počtu získaných hlasů. Radost však kalil výrazný náskok KSČ (přes 900 000 hlasů) a především nezvratné prorůstání komunistické ideologie do všech oblastí veřejného života. Zenkl sám neprojevil příliš politické předvídavosti, když v kritických dnech února 1948 prosadil demisi dvanácti ministrů, která dokonala Gottwaldův převrat. Zenklovi se navzdory přísnému hlídání StB podařilo i s manželkou odejít na Západ. Zakotvil v USA, kde se na příští dvě dekády postavil do čela demokratického exilu coby předseda Rady svobodného Československa. Zemřel 3. listopadu 1975 v Severní Karolíně ve věku jednadevadesáti let.
Komunistický režim označil Zenkla za nejhoršího zrádce, válečného štváče, poskoka imperialistů a zakázal zmínky o všem pozitivním, co pro Prahu vykonal. Po sametové revoluci se Zenklovi dostalo alespoň částečného zadostiučinění, když mu byl 28. října 1991 prezidentem Havlem udělen Řád T.G. Masaryka II. třídy in memoriam. Zenklovo jméno dnes zůstává téměř zapomenuto, ostatně jako mnoho dalších osobností, které po „vítězném“ únoru emigrovaly na Západ. Doufejme, že historiografie tento dluh brzy splatí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
