Milan Press: Jak si muž v nejlepším věku může pořídit ženu v nejlepším věku - 4. díl | ParlamentniListy.cz

Pořídíte-li si domů Filipínku, váš život se výrazně změní k lepšímu. Některé problémy zcela zmizí, jiné se výrazně zmenší. Ta moje z oněch šesti bodů, co chtějí muži po ženách podle Radima Uzla (viz první díl mého seriálu ZDE), splňuje všechny více než na sto procent. Něco takového v Česku prostě nenajdu. Pokračuji dnes čtvrtým dílem ve svém vyprávění, jehož druhý díl lze najít ZDE, a třetí je k přečtení ZDE).

Sváří elektrickým obloukem. A co vy?

Otec mé manželky je rybář a tesař, živí se hlavně opravami rybářských lodí. Filipínka je velice šikovná po něm. Ráda pracuje na zahradě, zvládá práce v domácí dílně se dřevem i s kovem, s vrtačkou, pomáhá mi opravovat auta a dokonce umí svářet elektrickým obloukem, což já neumím! Doma dovedla šplhat po palmách a sklízet kokosové ořechy, což se dnes uplatní při sklizni našeho ovoce a výškových opravách domu. Dámy, která z vás to zvládne? Naštěstí umím zařídit úřední záležitosti, což ona neumí. Je velice pracovitá a pečlivá. Doma mám uklizeno jako nikdy před tím, uvařeno, vypráno a zašito. Filipínka se přátelí s mými rodiči a pomáhá mé invalidní matce. Ta si prý bez ní už nedovede představit život. Můj syn velmi obdivuje – a není sám – její kuchařské umění a obvykle spořádá dva talíře libovolné filipínské speciality. Dokonce pořádáme pravidelné párty zaměřené na filipínské speciality.

Nikdy ji nebolí hlava…

Zapomeňte na problémy s tchyní, arogancí, agresivitou, s psychopatickými rysy a s diktátorskými sklony. Moje nová tchyně je 11 tisíc kilometrů daleko. Navíc to je docela milá rybářka na břehu Jihočínského moře, mého věku. Když jsem přijel na první návštěvu, šla do vzdáleného obchodu a koupila pro mě láhev chlazené Coca-Coly. Oni totiž neměli zavedenou elektřinu a tak neměli lednici. Prala mi prádlo, ručně samozřejmě. Když jsem se byl koupat v moři, vzala kbelíky a šla dvě stě metrů přes hráz pro sladkou vodu, abych se mohl osprchovat od slané vody. Oni totiž neměli zavedenou pitnou vodu. Pokud bych znovu získal zaměstnání v zahraničí, tak nehrozí, že by moje Filipínka nechtěla jet se mnou od maminky. Ona totiž už od maminky je a půjde se mnou třeba do pekla. Zapomeňte na statistiky, které uvádějí, kolik desítek procent Evropanek je frigidních, kolik desítek procent Evropanek má problémy v intimním životě, zapomeňte na neustálé výmluvy na bolest hlavy a únavu. Jak říkal kdysi Ivan Vyskočil v televizi o své ženě Turkyni: „Tu nikdy nebolí hlava.“ S Asiatkou se to změní. Asiatka vás katapultuje do daleko vyšších pater, o nichž jste ani neměli tušení, že existují.

Zapomeňte na ječení a frenetický řev

Zapomeňte na feminismus, sexuální harassment, domácí násilí na mužích jako omezování svobody pohybu (jít večer za kamarády), podpantoflismus, povinnou dovolenou s tchyní, odpírání manželských povinností, výčitky, obviňování, stojku po výplatě, ječení, křik, manipulování, emocionální vydírání apod. Vidím toho kolem sebe spoustu. Tyto všechny zbraně, které některé bílé ženy tak rády používají proti mužům, se nedají Asiatkám ani vysvětlit. Jejich nejvyšším zájmem je spokojená rodina a ta není možná bez spokojeného muže. Proto se snaží, aby byl partner spokojen. Žádný boj o moc se nekoná. Pokrytectví některých žen, které podávají žádost o rozvod se slovy, že jim jde o rodinu, i když tím rodinu právě rozbíjejí, je Asiatkám cizí. Když přicházím z práce odpoledne či o půlnoci, moje Filipínka mě vždy vítá s úsměvem. Dobře ví, že muž tu není pro zábavu, ale jako živitel rodiny, a že udržet si dobré místo stojí nějaké úsilí navíc. V tom mě podporuje kdekoliv a kdykoliv.

Ve dvacátých letech přišla katastrofa

Magickou sílu vlasů znají lidé odedávna. Je fascinující se na krásné dlouhé vlasy dívat, nebo se jich dokonce dotýkat, o dalších možnostech nemluvě. Dlouhé vlasy hrály roli při různých obřadech. Proto nebylo společensky přípustné, aby vdaná žena chodila na veřejnosti prostovlasá. Dlouhé vlasy byly vyhrazeny jen manželovi. Proto u nás před svatbou existoval obřad zvaný začepení. K největší dokonalosti vše dovedli muslimové. Jejich ženy i dívky musí mít vlasy na veřejnosti vždy zakryté minimálně šátkem. V posledních letech se několik dam v mém okolí ostříhalo. Když jsem se s lítostí podivoval, tvrdily, že to je praktické. Nějak jim nedošlo, že pán si dámu nepořizuje proto, že to je praktické, ale proto, že je dáma sexy. Všechny dámy, které se nemohly seznámit, měly krátké vlasy. Dlouhovlasé dámy se nepotřebují seznamovat přes inzerát, protože je o ně zájem a je jich málo. Moje generace je obětí jisté historické nespravedlnosti. Mnoho století měly ženy výhradně dlouhé vlasy, což je dobře vidět například na obrazech Alfonse Muchy. Poté ovšem ve dvacátých letech minulého století přišla katastrofa, objevila se móda krátkých a polokrátkých vlasů. Od té doby se délka vlasů střídá. Šedesátá léta, jako období uvolnění, byla doprovázena módou dlouhých vlasů a zajímavých účesů. Byl jsem kluk, ale dobře se pamatuji na Brigitte Bardotovou, Olgu Schoberovou či Milušku Voborníkovou. Později se objevila Jane Seymourová či Barbora Srncová.

Vlasy dlouhé pod pás, pak pod zadek…

Když jsem si v mládí hledal partnerku, vrcholila normalizace a s ní ruku v ruce móda krátkých vlasů. Vlasy do půli zad byly výjimečné a dlouhé vlasy do pasu jsem potkal jednou za několik měsíců. Dnes se politická situace uvolnila a s tím ruku v ruce i délka vlasů. Dlouhé vlasy do půli zad potkávám každou chvíli a vlasy do pasu vidím několikrát za den. Jde ale bohužel o generaci mých dětí. Stačí se podívat na moje fotky z tanečních, kde byly dlouhé vlasy výjimečné, zatímco na fotografiích mých dcer z tanečních dlouhé vlasy výrazně převládají. Jak říkám, historická nespravedlnost. Stačí si ovšem zajet do Asie, kde dlouhé vlasy nikdy nevyšly z módy. Tak nějak si představuji ráj. Moje Filipínka má nejkrásnější vlasy v naší čtvrti a okolí. Když jsem si ji přivezl, byly její vlasy dlouhé pod pás, pak pod zadek a nyní už jsou pod kolena. O nádherných šikmých očích a okouzlujícím úsměvu nemluvě.

Jen milovníci blondýnek mají smůlu

Pokud někam s chotí jdeme, ohlédnou se za ní všichni pánové a polovina žen. Často nás někdo z povzdálí „doprovází“. Pokud přijdeme do společnosti, pánové jihnou a usmívají se, ale některým dámám tuhnou rysy a manželky znervózní. Pan rektor, můj šéf, jí líbá ruku. Osobně ji zdraví prodavači v supermarketu, kteří si mě nikdy ani nevšimli. Řidiči tramvají jí mávají už zdaleka a ochotně čekají. Řidiči autobusů jí dávají přednost, aby si ji prohlédli zezadu. Někteří pánové se snaží za mými zády na ní mrkat. Někteří mladíci jsou šokováni a fascinovaně na ní zírají. Obdiv kráse jejích vlasů běžně vyjadřují úplně neznámí lidé na ulici. Někdy se tak děje i dost netaktně, ale moje postava je zárukou, že vše zůstane jen na verbální úrovni. Obvykle odpovídám: „Tady to nevyrostlo, musíte si zajet do Asie. Je jich tam ještě asi miliarda.“ Jen milovníci blondýnek mají smůlu. Asiatky jsou výhradně černovlásky.

(Autor článku, RNDr. Milan Press, vědecký a projektový manažer, slibuje páté pokračování příště.)