Milan Vyterna: Po otřesné novině vykřikl: „Bože! Vše je ztraceno!“. Nemýlil se

To byl také důvod posílení britských pozic na severu flotilou i armádou generála Burgoyne. Ještě před jejich příchodem ale zejména hlad, zima a nedostatek munice donutily Američany stáhnout se do relativního bezpečí v Ticonderoze. Burgoyne vytáhl dvěmi kolonami na jih v červnu a v červenci konečně dobyl Ticonderogu, nenáviděný hlavní bod americké obrany. Při dalším postupu mu však ustupující milice působily řadu nesnází. Brody byly zaplaveny, cesty v lesích zavaleny obrovskými záseky a drobné přepady vyvrcholily později u Bennigtonu, kde mu „rebelové“ dokonce zničili téměř celý pluk. Povstalců bylo zjevně mnohem více a byli daleko lépe vyzbrojeni a organizováni, než dosud předpokládal. Vůbec netušil, jaké síly dobře vycvičené pěchoty a dokonce dělostřelectva se zde již Američanům podařilo shromáždit. Tito zdánlivě poražení povstalci jej začínali naplňovat obavami. Když konečně dorazil těžkým terénem do údolí Hudsonu, tak částečně nucen váznoucím zásobováním z Kanady, ale hlavně díky své kruté povaze dal pokyn k bezuzdnému rabování.

Strašlivé ukrutnosti, které spáchal v pokojných, často i loyalistických osadách a městečcích se mu měly brzy osudně vymstít. Jak měli Američané, zvláště na venkově obecně málo chutě jít do války proti Angličanům, tím spíše se jim nechtělo bojovat proti vlastním za krále, a raději zachovávali vyčkávací taktiku. To se mělo rychle změnit. Burgoyneovy obavy se naplnily u Saratogy poblíže Albany. 19. září sice odrazil první útok za cenu velkých ztrát, 7. října musel pod drtivým tlakem nejméně 20 000 skvěle operujících Američanů ustoupit a obětovat svůj obklíčený předvoj. Stupňující se tlak „rebelů“, podporovaných desítkami děl neustával ani v následujících dnech a do 13. října ztratil v těžkých bojích všechny opevněné pozice před Saratogou a zejména celé dělostřelectvo. Američané, formálně pod velením generála Gatese, přičemž duchovním vůdcem tažení byl plukovník Arnold, již získali sebedůvěru a převzali Britům zcela iniciativu. 17. srpna beznadějně obklíčený, šokovaný Burgoyne požádal Gatese, aby přijal jeho kapitulaci. Američané zcela zničili celé severní křídlo britských invazních sil!

Díky rychlým lodím pana Beaumarchaise se zpráva o dlouho očekávaném zásadním přelomu ve válce dostala do Paříže dokonce ještě dříve než do Londýna. Král zprávě o neuvěřitelném vítězství „amerických farmářů“ nad Brity dokonce zprvu odmítal uvěřit (mapy v královském archívu ani neznaly malé městečko Saratoga), dokud ji nepotvrdily i oficiální zdroje. Nebyl to ještě ani měsíc, co vyzývavému, sebejistému britskému vyslanci museli v Paříži okamžitě vyhovět a vypovědět americké lodě z Francie. Jásající davy v ulicích slavily vítězství neméně, než kdyby zpupnou Anglii porazila vojska francouzská. Uzavření kýžené spojenecké smlouvy již nic nestálo v cestě. I ti nejzatvrzelejší odpůrci americké revolty, včetně britského vyslance si náhle začali „pana Franklina“ zdvořile a uctivě předcházet.

Na slavnostní podepsání smlouvy 6. února 1778 si starý Ben vzal poněkud obnošený kabát. „Dnešní den by si tuším zasloužil trochu pompy pane Frankline!“ řekl Silas Dean. „Nikoliv,“ odvětil Franklin. „V tomto kabátě mě prokurátor Wedderburn kdysi nazval ve Whitehallu zlodějem a hanbou spisovatelského stavu!“ Smlouva byla podle očekávání velkorysá. Finanční vyrovnání odsouvala na mírové časy a zavazovala francouzské námořní i pozemní síly k přímé účasti na válečných operacích proti Británii pod vrchním velením generála Washigtona. Generál Rochembeau dostal pokyn připravit invazní armádu a flotila admirála d´Estaigna již v dubnu vyrazila prorazit britskou blokádu. Asi nejdůležitějším bodem smlouvy byl oboustranný závazek, že žádná strana neuzavře s Brity separátní mír „Vrátíte se nyní do Passy“? zeptal se král. „Bohužel bych se rád vrátil do Filadelfie“ odvětil Franklin.

Ještě jednu touhu si po desetiletích vřelé korespondence Fraklin hodlal, nejen sobě pro radost splnit. Neoficiální ikona evropského osvícenství, prorok humanismu a lepší budoucnosti lidstva Voltaire, se po mnoha letech vracel z „vyhnanství“ do Paříže. V paláci markýze Villeta (manžela Voltairovy schovanky) se tísnily tisíce nadšených obdivovatelů slavného literáta, z nichž mnozí mu vzdávali polobožské pocty. Když se objevil Franklin s Williamem, hlučící obrovský dav zmlkl a zdvořile udělal cestu do velkého salónu. Po více jak 40 letech se konečně oba vzdělanci setkali osobně. O 8 let starší Voltaire s námahou vstal, spěchal starého korespondenčního přítele přivítat ve stoje a oslovil jej dobrou angličtinou. Až na naléhání shromážděné společnosti pak pokračovali ve francouzštině. Voltaire byl nadšen tím, jak se jeho myšlenky svobody a rovných lidských práv se uchytily za oceánem a v boji proti útlaku si vydobyly veliké vítězství. Při vřelém rozhovoru Franklin představil Williama, kterému proslulý neznaboh Voltaire překvapivě požehnal slovy „Bůh a Svoboda!“

30. března král Voltaira jmenoval prezidentem francouzské Akademie. Při inauguraci spěchal do Louvru každý, kdo v Paříži něco znamenal a venku se tísnily tisíce lidí. Voltaire, proslulý jako poněkud nedůtklivý a žárlivý na své stejně slavné konkurenty se po projevu sám přidal k ovacím „Franklin na tribunu!“ Pozdravil „báječného zástupce země svobody“, a Franklin skromně odpověděl, že sémě této svobody zasel právě Voltaire. Pak se staří pánové se objali, a dav začal burácet „Solón a Sofokles!“. John Adams (bratranec Samuela Adamse, pozdější druhý prezident Unie), který přijel vystřídat Silese Deana napsal o tom manželce : „Není dnes proslulejšího muže ve Francii, než je Franklin. Nejen v palácích a zámcích, nadšeně o něm hovoří i kočí a kuchařky, a hovoří o něm s dojetím. Řekl mi, že nemám přikládat žádný význam tomu, čeho jsem byl svědkem v Louvru. „Jsme ve Francii a lidé jsou zde zvyklí své touhy a cíle spojovat s jednotlivci. Přeceňují jednotlivce. Je skvělé, že namísto vojevůdců a králů přenášejí své zbožňování na spisovatele. Já jistě nejsem Solón a dnešní ovace nepatřily mě, ale naší republice.“ Kdyby se takových poct dostalo mě, nevím zda bych měl tolik sil, skromnosti a jasnozřivosti. Přes jisté chyby starého Franklina na mě dnes mocně zapůsobil!“

Hrabě Vergennes měl plány k vytvoření velké protibritské koalice, k realizaci však byla ještě dlouhá cesta. Slábnoucí Španělsko se obávalo konfliktu s mocným impériem a k americkým povstalcům vzhlíželo vzhledem ke svým nesmírným državám za oceánem přinejmenším s nedůvěrou. Neuvěřitelná zpráva o porážce u Saratogy skutečně způsobila politickou bouři i v Británii. Lord North sice ustál svoji funkci, ale Howe byl odvolán a velení bylo svěřeno Clintonovi. Měl prozatím zastavit všechny operace, neboť na nátlak toryovské opozice byla ustanovena „Carlislova“ komise, která nabídla americkým koloniím jednání o „sporných záležitostech“. Podmínkou jednání bylo ukončení bojů. O Deklaraci nezávislosti Spojených provincií komise taktně pomlčela. Jakékoliv jednání s Brity „pod hlavněmi děl“ ale Kongres po rušné debatě rozhodně zamítl a doporučil vyjednavačům, aby byla okamžitě stažena veškerá britská vojska z amerického území. Tím veškeré mírové rozhovory také skončily.

Franklin, coby již oficiální velvyslanec Unie v Paříži musel vytoužený návrat do vlasti znovu odložit. Admirál d´Estaigne v červenci sice uzavřel přístav v New Yorku, ale kombinovaný útok na Newport, naplánovaný s Američany neuspěl díky mimořádně prudké bouři, která krutě postihla obě flotily, než se vůbec stačily srazit v boji. Francouzské loďstvo se poté stáhlo do Západní Indie (do Karibiku) k nutným opravám. Na přelomu let 1778/1779 pak svádělo s Brity se střídavým úspěchem boje o různé strategické body v oblasti. V srpnu 1779 d´Estaigne zamířil k Georgii, kde v součinnosti s americkými pozemními silami obléhal Savannah. Britové se však díky silné palebné převaze ubránili a admirál se poté navrátil do Francie. Za této patové situace ovšem ještě nepřicházelo v úvahu pokusit se dopravit do Ameriky armádu generála Rochembeaua.

Situace se zlepšila až příští rok, kdy se podařilo přimět španělského krále Karla III. pod vidinou znovuzískání Gibraltarské pevnosti ke vstupu do koalice. Díky početné španělské flotile ztratili Britové svoji drtivou převahu na moři. Naplánovanou masivní invazi do Británie komplikovaly od počátku zmatky ve velení a problémy se zásobováním. V Normandii čekala 40 000 francouzská armáda, zatímco spojená flotila marně hledala u jižní Anglie a v Kanálu britské loďstvo a stále více strádala kurdějemi a dokonce i hladem. Slabší britská flotila admirála Hardyho vodila Francouze a Španěly doslova za nos, z Paříže přicházely stále nové protichůdné rozkazy, až konečně admirál D´Orvilliers uznal, že dále již takto pokračovat nemůže. Flotila se již více v takové síle nesešla a z invaze díky katastrofální neschopnosti velení potichu zcela sešlo. Jen malá, samostatně operující flotila amerického kapitána Paula Jonese poněkud napravila otřesenou pověst spojenců a několika odvážnými přepady způsobila v Anglii na východním pobřeží znatelné škody.

Na jaře 1780 psal Franklin Washigtonovi : „Až uvítáme mír, byl bych šťasten, kdybych Vás mohl uvítat a provázet zde v Evropě. Zde by jste mohl poznat, uslyšet a zvědět, co řekne budoucnost o Washingtonovi… dnes se zde místo Vás ještě raduji já, a to vždy když slyším, s jakým uznáním hovoří generálové Francie o Vašem vedení války. Já již budu muset brzy opustit jeviště, ale Vy se můžete dožít rozkvětu naši vlasti, který nadejde s obdivuhodnou rychlostí jakmile bude konec války“. Po odmítnutí mírových návrhů Britové rychle doplnili síly a Clinton dostal volnou ruku k porážce rebelů „všemi prostředky které uzná za vhodné a žádoucí“!V červnu 1778 vyslal posily na Floridu, a dal rozkaz opustit Filadelfii. S 11 000 vojáky zamířil zpět do New Yorku, následován tisíci pensylvánských loyalistů se stovkami těžkých povozů. Washington, ač výrazně slabší, začal nepřítele pronásledovat a brzy snadno dostihl tuto dlouhou, pomalu postupující kolonu, chráněnou vojáky generála Corwallise. Ten nejprve snadno rozprášil unáhlený útok generála Leea a obrátil se proti Američanům s vidinou úplného rozdrcení „rebelů“ a odčinění Saratogy.

Byl však stejně jako Burgoyne konfrontován s nesmírným kvalitativním vzestupem americké armády. Během 28. června se několikrát srazily útočící šiky obou stran a dělostřelectvo pokračovalo v palbě dlouho do noci. Ráno byli Britové pryč a Washington rozkázal ukončit stíhání. Účel byl splněn. Britům dal jasně na vědomí, že Američané jsou plně schopní jim v otevřené bitvě zdatně čelit, směle útočit a přebírat iniciativu. Za této situace se Clinton rozhodl pro využití drtivé námořní převahy v „jižní strategii“, V prosinci 1778 se zmocnil Savannahu a během následujícího roku získal další území v Georgii a v Karolíně. V lednu 1780 zamířil k Charlestonu a po 6 týdnech obléhání ze souše i z moře jej 12. května dobyl. Kapitulovala zde většina jižních sil Unie (téměř 5 000 vojáků) pod generálem Benjaminem Lincolnem. Pod vlivem britských vítězství se zde znovu formovaly bandy loyalistů, štvali rozbité jednotky Unie a pobíjeli zajatce včetně raněných a nemocných (masakr u Waxhaws). Při pouhém podezření ze sympatií k Unii se dopouštěly těžkých zločinů i proti civilistům.

Na podzim se Clinton vrátil do New Yorku a předal zdejší velení Cornwallisovi. Zanechal mu však jen 3000 vojáků s doporučením, že má plně využít zdejší početné a „úspěšné“ loyalisty. Cornwallis nemohl uvěřit, že by vrchnímu veliteli nebyla známa jejich skutečná (tj. mizivá) bojová hodnota a nemohl mu to zapomenout. Katastrofální zhoršení pozic Unie na jihu měl napravit „vítěz od Saratogy“, generál Horatio Gates. V červenci dorazil jako spasitel do Charlotte v severní Karolíně a zcela uspokojen s rychlým formováním nových pluků vyrazil neprodleně na jih ke Camdenu, který byl ze strategického hlediska považován za bránu jak do severní, tak jižní Karolíny. Své možnosti ale tragicky přecenil. Většina z jeho 3 700 vojáků byli nováčci bez bojových zkušeností,. Vstříc mu spěchal Cornwallis s 1500 zkušenými veterány, které doprovázelo 600 loyalistů, zejména Tarletonská legie, smutně proslulá pobitím zajatců u Waxhaws. Bitva z 16. srpna byla díky těmto skutečnostem strašlivý debakl.

Po britských přesných salvách začali v panice prchat nejprve virginští čerství branci a po nich i Karolíňané. „Vítěz od Saratogy“ k šoku všech veteránů jejich příkladu rychle následoval. Jen pouhých 800 vojáků opětovalo palbu a dokonce přešlo pod velením kapitána de Kalba do protiútoku. Téměř prolomili britské středové pozice, ale jízda stíhající prchající unionistická křídla se včas obrátila a sevřela útočníky z boků. Konečný úder vedla nenáviděná Tarletonská legie. (Tito hrdlořezové pak stíhali a dobíjeli prchající ještě 20 mil od bojiště). Po hodině zuřivého boje se zbývajících 290 de Kalbových vojáků vzdalo. Corwallis sám v hlášení napsal, že do Charlestonu odváděl přes 1000 zajatců, z nichž mnozí byli raněni, dalších asi 1000 nepřátel bylo pobito - převážně na útěku. Po této bitvě hrozila válka novým radikálním obratem, a tentokrát v neprospěch Unie. Kongres byl šokován a Washington nařídil zahájit Gatesovo vyšetřování vojenským soudem. Ten však měl vlivné politické příznivce a přes jeho jednoznačnou vinu - přinejmenším dezerce - bylo roku 1782 vyšetřování zcela zastaveno.

Děsivou situaci se Washington rozhodl řešit jmenováním generála Nathanaela Greena, který se v červnu vyznamenal zmařením britského obchvatu amerických pozic v New Jersey. Ještě před jeho příjezdem se v říjnu samostatně operujícím unionistickým milicím plukovníka Campbella (Bojoval zde také John, otec Davyho Crocketta) podařilo rozprášit loyalisty v Kings Mountain. Dalších úspěchů dosáhl čerstvě povýšený brigádní generál Daniel Morgan. S nevelkými silami se záměrně nechal „stíhat“ posíleným sborem nenáviděného plukovníka Banastre Tarletona a u Cowpensu mu 17. ledna 1781 nastražil promyšlenou past. Plukovník sice bohužel unikl, ale jeho legie byla téměř vybita, a Britové ztratili další cenné jednotky. Rozlícený Cornwallis se v návalu vzteku rozhodl „uštvat“ Morgana za každou cenu, plně se spoléhajíce na své zdatné veterány.

U Guilfort Court House se 15. března obě vojska srazila. Přes drtivý nápor elitních britských regimentů se bojová linie v městečku měnila tak rychle, že britská děla nestačila sledovat situaci a dokonce začala pálit do vlastních řad. Morgan, obratně přesunující své oddíly, (při čemž nováčci nabývali bojových zkušeností) se nenechal vylákat do otevřeného střetu, po úspěšné obraně se v noci odpoutal od nepřítele a Corwallis mohl provést již jen hrozivou bilanci. V hlášení vysoce nasadil sílu americké armády, kterými vysvětloval ztrátu více jak 500 mrtvých a zraněných - svých nejlepších vojáků. S takto ztenčenými silami padly plány na další operace ve vnitrozemí a Cornwallis se stáhl k pobřeží. 10. července 1780 se v Newportu sice konečně vylodil generál Rochembeau s asi 6 000 francouzskými vojáky, rok však trvaly spory ohledně dalšího vedení spojenecké války, zapříčiněné spíše opatrností Paříže nežli neochotou Rochembeauovou. Když se konečně střetl s mnohem mladším Washingtonem, vyjádřil mu svůj upřímný obdiv a pronesl „přišel jsem Vám sloužit, nikoliv rozkazovat!“

Po vstupu Holandska do protibritské koalice připlula v červenci 1781 netrpělivě očekávaná silná francouzská flotila s novými rozkazy. Francouzi spolu s unionisty pod vrchním velením George Washigtona se zdvihli na pochod a podél pobřeží vyrazili do jižních provincií. Menší oddíly zůstaly na severu a měly stále znepokojovat nepřítele a utvrdit jej v domnění, že jádro spojenecké armády se chystá v brzké době udeřit na New York. Admirál de Grasse s flotilou souběžně a opatrně postupoval podél pobřeží, neboť si nebyl jist rozmístěním britské flotily v jižnějších šířkách. Až u ústí Chesapeake Bay ve Virginii 5. září konečně narazil na lodě britských admirálů Gravese a Hooda a do13. září se s nimi několikrát utkal v boji. Britové nakonec utrpěli vážné škody, a z obav před hrozící porážkou se neprozřetelně stáhli pod ochranu pobřežních pevností. Britská nadvláda na moři byla otřesena a armáda podporována francouzskou flotilou, uzavírající Chesapeake Bay, mohla účinně rozvinout útočné operace.

Dle pokynů lorda Northa a válečné rady měla být proti rebelům a všem jejich spojencům rozvinuta totální ničivá válka, celé pobřeží mělo být zpustošeno, přístavy rozstříleny, města spálena a podobné pokyny k ničení francouzských i španělských cílů dostaly i britské síly v Západní Indii. K vyplnění příkazů měly brzy dorazit další pozemní a námořní síly. Bylo zřejmé, že drtivý úder musí na Angličany dopadnout co nejdříve. Díky množství prachu a munice, jakož i obrovské sumě 500 000 pesos ve stříbře, které Grasse přivezl z Kuby, bylo možno uspokojit nejnaléhavější potřeby pozemního vojska. Po zmíněných bojích v Karolině Clinton vyslal nové regimenty do Virginie a Corwallis se svými otřesenými silami zamířil přes Wilmington na sever ujmout se vrchního velení. Tyto posily, vyloděné v Portsmouthu a Yorktownu snadno zatlačily místní unionistické milice a podle pokynů z Londýna začaly likvidovat základ virginského hospodářství – pole a sklady tabáku. V březnu tak vypálili Petersbourg a o něco později je u Richmondu překvapivě odrazil markýz Lafayette, kterému již Washington s oprávněnou důvěrou svěřil celý americký předvoj.

20. května přispěchal Cornwallis k Petersburgu se svými zbylými 1500 muži a když převzal velení, zesílil na 7200 většinou zkušených vojáků. Síla spojeneců však byla mnohem větší (7 000 Francouzů, 8 000 Američanů podporovaných nejméně 3 000 muži milicí) a rychle koncem září stahovala neprodyšné obklíčení kolem ustupujících nepřátel u Yorktownu. 29. září americká děla poprvé napadla opevnění kolem města. Několik dní probíhaly urputné boje o pás 7 pevnůstek na přístupech k Yorktownu. Od 9. října byly přes nepřátelskou palbu zbudovány nové dělostřelecké pozice a týž den k šoku obránců začaly být ostřelovány i britské řadové lodě v zálivu. Masivní a přesná kanonáda brzy umlčela britská děla a množství Britů i Němců se začalo vzdávat. Spojenci přesunuli své baterie ještě blíže k Yorktownu a Britové začali chvatně potápět zbylé válečné lodě, aby nepadly nepříteli do rukou. Do 16 října byla zničena poslední britská opevnění a po zmařeném pokusu uniknout přes řeku York Corwallis 17. října kapituloval.

Washington odmítl přijmout Cornwallisův kord a dal přivolat statečného generála Benjamina Lincolna, aby jej při tomto aktu zastoupil. Podmínky kapitulace byly vcelku velkorysé, Cornwallis s důstojníky se mohl volně odebrat do Anglie po čestné přísaze, že se již nezapojí do války proti Unii. Jen v otázce omilostnění loyalistů byl Washington zcela neústupný. „Trest pro lidi, kteří se chtěli obohatit na úkor vlasti nikdy nebude dost velký“! Jestliže bitva u Saratogy v Evropě způsobila pozdvižení, vítězství spojenců nad Corwallisem bylo jako výbuch vulkánu. Ač Clinton stále disponoval značnými silami, u Yorktownu se událo poslední velké dějství Války za nezávislost. North po otřesné novině vykřikl „Bože! Vše je ztraceno!“. Nemýlil se. Jeho nedávné vyhlášení „totální války“ bylo označeno za zkázonosné, poslanec generál Conway, proslulý odmítnutím rozkazu převelení do války za oceánem vyzval krále k uzavření míru a navrhl zákon o velezrádnosti dalších kroků směřující k jejímu pokračování. Lord North 12. března 1782, po poněkud trapném pokusu odvolat nyní „donucovací zákony“, kvůli kterým k válka před lety vlastně vypukla, konečně odstoupil.

Jestliže ve Francii byla silná opozice, protestující proti milionům, „vyhozeným“ na podporu amerických rebelů, Anglie byla po letech nesmírně nákladné války zadlužená kam se jen podívala. Uzavření míru bylo pro impérium nutné a nezbytné právě teď, když naděje na rychlé vítězství zcela pohasly. Nový ministerský předseda lord Shelburn se obrátil s návrhem uzavření mírové smlouvy přímo na Benjamina Franklina. Ani ten nechtěl slyšet o žádném „vyrovnání se“ s loyalisty, třebaže se jej bolestně a osobně dotýkalo. William byl tou dobou propuštěn při výměně zajatců a již dlel v Londýně s mnoha tisíci emigrantů. Zejména bohatí plantážníci a obchodníci usilovali alespoň o vyplacení jakýchsi náhrad za své majetky, které zanechali za oceánem. Většina nerozhodných loyalistů, která se žádných bojů nezúčastnila, ve vlasti pochopitelně zůstala a (oprávněně) doufala, že vzedmuté vášně brzy opadnou. Zato s členy ukrutných probritských milicí nikdo nedělal žádné okolky, tentokrát oni byli štváni po celé zemi jako lovná zvěř. Známí zrádci a špióni, kteří dosud neuprchli, mohli s trochou štěstí doufat v slyšení před soudem. Řada jich ovšem byla zkrátka oběšena či zastřelena na místě.

Anglie, jejíž občané (včetně krále) také v Americe vlastnili půdu a další majetky, nehodlala jen kvůli loyalistům ukončení války zkomplikovat. I tak jednání o konečné podobě mírové smlouvy trvala až do podzimu 1783. Před svým vysněným návratem do vlasti byl Franklin svědkem druhého vzletu Montgolfierovy vzdušné lodě, které se uskutečnilo přímo v Passy, aby se „drahý doktor Franklin“ nemusel namáhat cestováním. Stateční plavci si po přistání posteskli, kolik lidí je odsuzuje z bezbožnosti, nebo ze zbytečného utrácení času a peněz za kratochvíle. „Totéž říkali dříve mnozí o prvních pokusech s elektřinou a s magnetismem,“ řekl Franklin s úsměvem. „Jsem přesvědčen, že tento vynález otevírá lidstvu nové možnosti a vydobude mu vzdušné cestování!“ Z Anglie obdržel po dalším slavném přeletu Kanálu „vzdušnou poštou“ pozvání od přátel. Doprovod do Londýna mu dělal věrný a oddaný T. Jefferson, který nedávno přicestoval k podpisu mírové smlouvy (3. září 1773). V Anglii Franklin s vnuky navštívil řadu svých nejbližších a nejdůvěrnějších přátel s vědomím, že více se již těžko shledají a srpnu 1784 konečně vyplul ze Southamptonu k milované Filadelfii.

Návrat Benjamina Franklina do svobodné vlasti se stal prvořadou společenskou událostí. Obrovské množství zavazadel, vykládané z lodi budilo podiv a zvědavost. „Obávám se, že jen málo Francouzů mi nevěnovalo osobně nebo poštou nějakou pozornost. Nemám tušení co si s tím vším počnu!“ Obrazy, knihy a vědecké přístroje tvořily vskutku jen část nákladu. Tisíce prostých medailonků a dalších drobných předmětů od obyčejných lidí Franklin nedokázal za oceánem zanechat a kladl je v srdci ještě výše než osobní portrét Ludvíka XVI. zasazený do drahocenného rámu se 408 brilianty. S hlubokým žalem též zjišťoval, s kolika věrnými přáteli se již neshledá. Zemřela i většina jeho dávných kritiků a oponentů a Franklin při té příležitosti podotkl, že nyní skutečně nastává nová doba, a jak upřímně věřil, tak doba míru a pokroku. Téhož roku jej pensylvánský parlament d nadšením zvolil presidentem Pensylvánie.

Teprve v květnu 1787 se po obrovském množství dílčích jednání a schůzí mohlo přikročit k k poradě Kongresu o textu federální ústavy. Desítky delegátů ze všech provincií, muže známé a neznámé přijal Franklin jako hostitel ve slavnostním úboru ve svém podstatně přestavěném „presidentském“ domě. Osobně se přivítal všechny delegáty a dobře informován, s každým přátelsky krátce pohovořil o jeho soukromých záležitostech. O bojích za války, o hrdinství mužů na souši i na moři, o rodině, o hospodářství, vědě či kultuře. Měsíce pak trvala složitá ústavní jednání. Padla řada návrhů, jak nejlépe zajistit rovná práva států menších a větších, bohatších i chudších, spíše venkovských či spíše městských, až byl nakonec přijat původní Franklinův podnět, aby do poslanecké sněmovny bylo voleno na základě sytému volebních okrsků a do Kongresu po dvou delegátech z každého státu. „V 82 letech myslí Franklin bystřeji a rychleji než leckterý 25letý muž“ zapsal si jeden z delegátů. 17. listopadu 1787 byla ústava Spojených států v „Independente Hall“ schválena a přistoupilo se k podpisu.

Již těžce se pohybující Franklin coby Nestor tohoto slavného shromáždění vystoupil s napjatě očekávaným projevem. „Ústava obsahuje pasáže, s nimiž v přítomné době zcela nesouhlasím. Stávalo se mi ale často, že to, co jsem zprvu pokládal za správné bylo mylné, a naopak. A proto čím jsem starší, tím více mám sklon posuzovat své názory skepticky a více naslouchat ostatním. Věřím, že náš vládní systém obstojí dlouhou řadu let a může se zvrhnout v tyranii nanejvýše tehdy, kdyby náš národ podlehl úpadku, sklonil se před útlakem a nebyl již hoden lepšího vedení. Příliš mnoho lidí věří ve svojí neomylnost. Příliš mnoho lidí si říká „pravdu mám vždy jen já“. Můžeme snad od pouhého shromáždění lidí očekávat dokonalost? Dávám tedy ústavě svůj souhlas, neboť je tím nejlepším dnes dosažitelným. Přeji si, aby ti, kdo mají vůči textu ještě nějaké výhrady spolu se mnou pochybovali o své neomylnosti a zpečetili svůj souhlas podpisem!“. O rok později se svého úřadu ze zdravotních důvodů vzdal. 30. dubna 1789 pak byl jednomyslně zvolen prvním presidentem Spojených států George Washington.

Ač již téměř přestal vycházet, nevzdal se zcela psaní, jediné činnosti, která jej ještě držela (jako obvykle) při duševní čilosti. Ovšem pro bolesti kloubů již delší dobu mohl pouze diktovat své myšlenky, nejčastěji někomu z vnuků. Těžké bylo takto udržovat stále bohatou korespondenci, zvláště když se dotazy přátel již téměř výhradně týkaly Franklinova zdraví. Dva roky po podpisu ústavy napadl pokusy o její revizi, které by značně zkomplikovaly rovná práva voličů i volených do zastupitelských sborů. Ostré spory se znovu také rozhořely okolo otrokářství. S hlubokým zklamáním a skepsí zjistil, že v nejvyšším zákonodárném orgánu dnes již není vůle k přijetí federálního zákona proti tomuto ostudnému přežitku minulosti.

Závěr parlamentní debaty skončil u konstatování, že jde plně o kompetenci jednotlivých států. Franklinův jazyk nic neztratil ze své útočnosti ani v jeho posledním proslulém traktátu „O otázce otroctví“. V souvislosti s Francouzskou revolucí a jejími prvními krvavými událostmi pojal hluboké obavy o osud všech blízkých daleko za mořem, zvláště o svého téměř syna Thomase Jeffersona, který po něm v Paříži převzal úlohu velvyslance Spojených Států. Thomas však psal stále dopisy plné nadšení, sympatií a pevné víry v pokrok a humanizmus vůdců francouzského národa….

Smrt zastihla Benjamina Franklina ve spánku 17. dubna 1790 v 11 hodin večer. Poslanec Madison po nejskvělejším pohřbu, jaký zatím mladý stát někomu ze svých občanů vystrojil, a kterého se účastnila bez přehánění celá Filadelfie navrhl státní smutek a návrh byl okamžitě přijat Projevy soustrasti a hlubokého smutku nebraly konce a týdny se o ničem jiném na obou stranách oceánu nehovořilo. Psali králové i církevní představitelé, filosofové, vědci, umělci a nesmírně mnoho obyčejných lidí v tuctech jazyků. V Paříži vystoupil revoluční vůdce, literát Mirabeau a s přáním, aby se národy již odívaly smutkem jen při smrti pravých hrdinů a dobrodinců lidstva (bohudíky se nedožil pomalu propukajícího jakobínského běsnění). Ve Filadelfii byla po uplynutí státního smutku otevřena obsáhlá závěť. Pověstnými sbírkami knih a obrazů podělil své milované knihovny a muzea, vědecké přístroje dostaly univerzity. Své rukopisy svěřil Williamu Templovi a Georgi Washigtonovi věnoval svoji vycházkovou hůl.

Města Boston a Filadelfia obdržela značnou hotovost, určenou k zúročení v nadačním fondu a následně k podpoře nadaných studentů a mladých, ženatých(!) živnostníků a podnikatelů. Výnosy z fondů měly být podle Franklinovy vůle vždy po stu (výnos byl hypoteticky spočítán na 131 000 zlatých liber) a dvou stech letech (4 061 000 zlatých liber) použity z poloviny ve veřejném zájmu k obecně prospěšným stavbám či dalším dílům, z poloviny předány vládě Spojených států k témuž účelu. Jisté je jen to, že Franklinovy nadace stále existují a bůh chraň pomyslet, na jaké veřejné zájmy a veřejné investice byly použity.(*) Dům v Tržní ulici s veškerým vybavením přiřkl rodině. „Je to větší bohatství než pozůstalost Voltairova“, pronesl notář. „Nevím o jiném filosofovi, který by tolik zanechal. Ani o testamentu, který by byl platný pro dalších 200 let. Není Vám paní Bacheová líto, že Vaše rodina byla zkrácena?“ tázal se notář. „Otec nám zanechal svůj největší odkaz. Neúnavnou píli, pracovitost a věnoval nám nejlepší výchovu. Je přirozené, že svojí poslední vůli vyjádřil tímto způsobem. Jeho pravou rodinou byl americký lid:“

Epitaf na Franklinově náhrobku (vlastnoruční text):
„Zde odpočívá tělo knihtiskaře Benjamina Franklina, jako vazba staré knihy, z níž vytrhli obsah, setřeli zlacení i nápis, a dali ji za potravu červům. Ale samo dílo nepodlehne zkáze, protože (jak on věřil) vyjde ještě jednou v novém a krásnějším vydání, které prohlédl a opravil autor“

* Město Filadelfia věnovala výnos fondu (cca 2 000 000 $) mezi roky 1940-1990 především na hypoteční úvěry, částečně na stipendia sociálně slabým studentům. Město Boston fondy zhodnotilo na cca 5 000 000 $ a většina byla věnována na zřízení a provoz obchodní školy Franklin´s Institut of Boston.

Publikováno se souhlasem vydavatele.