Milena Městecká: „Ztracený transport“ mnozí nepřežili. Skončil v Tröbitz u Drážďan

7. 8. 2020 15:18

Říká se mu„ztracený transport“ nebo „ztracený vlak“. Je to jeden z mnoha transportů smrti vězňů vyhnaných na konci druhé světové války z koncentráků.

Milena Městecká: „Ztracený transport“ mnozí nepřežili. Skončil v Tröbitz u Drážďan
Foto: Milena Městecká
Popisek: Památník koncentračního tábora Bergen-Belsenu byl na dlouholetý nátlak přeživších zřízen až v roce 2007
reklama

Ty zoufale křižovali Evropou mezi východní a západní frontou. 23. dubna 1945 ho osvobodila Rudá armáda nedaleko vesnice Tröbitz. Transport sem dojel po hrůzné jízdě z koncentračního tábora Bergen-Belsenu a zanechal na trase stovky obětí z řad ubitých, vysílených a nemocemi nakažených vězňů.

Židovský hřbitov obětí „ztraceného transportu“ v Tröbitz

Srovnání s transporty smrti přes území České republiky se nabízí. Přestože byl jejich osud jiný, byl podobně tragický. Především byl „ztracený transport“ důkladně probádán historiky po celé jeho délce trati. Včetně existence jmenného seznamu všech obětí na hřbitově v Tröbitz. V ČR se zatím jména obětí nevyskytují u žádného z velkých hromadných hrobů. Teprve pomalu začínáme na verifikaci jmen obětí podle vězeňských čísel dnes, po 75 letech, pracovat. Také žádný z nich nemá svou vlastní venkovní výstavu v místě hromadného hrobu obětí. Ale i to se začíná napravovat. Takzvaný „roztocký transport smrti“ z Litoměřic do Olešnice má hlavně díky historičce Pavle Plaché a jejím kolegům detailně zpracovanou putovní výstavu i pamětní desky v Roztokách a jinde. V Tachově, Chomutově i Žihli se připravuje umístění informačních panelů.Dodejme, že i v Německu je péče o vzpomínku na transport smrti v Tröbitz velkou výjimkou. Výjimkou hodnou následování.

Na hřbitově obětí v Tröbitz

Na obrovské čelní stěně hřbitova obětí transportu smrti v Tröbitz si můžete přečíst na 700 jmen.Černá zeď se jmény je viditelná už od vstupu na hřbitov obětí, okamžitě upoutá pozornost návštěvníka. Od levé strany jsou jména abecedně seřazena.Od písmene A –Aaron Siegfried, Abeles Otto.Pak následují další až po Z na pravé straně – poslední jsou Zeidtner Moische a Zielenziger-Weyl Lilly. Dole uprostřed je několik jmen doplněných dodatečně. Nad nimi jsou tři Davidovy hvězdy. Všechny nápisy a jména jsou uvedeny i v hebrejštině.

Hřbitov obětí transportu je vedle hřbitova obyvatel vesnice, užívaného po staletí až dodnes. Dělí je jen cihlová zeď. Vesnice má jméno Tröbitz, původně slovanské, v Čechách by to byla Třebíč. Takových názvů je tady více, nacházíme se v Dolní Lužici blízko hranice mezi Saskem a Braniborskem. Také proto občas dochází k záměně Tröbitz s naší moravskou Třebíčí, kde občas někdo hlad „ztracený vlak“ a hromadný hrob. Ta byla německými okupanty zvaná jinak, Trebitsch. Žádné hromadné hroby transportů smrti se v naší Třebíči nenachází.

Jeden z několika panelů se 700 jmény obětí

Kde jsou další hroby obětí?

Zdaleka zde na hřbitově neleží všech 700 obětí. Ve třech nepravidelných řadách je zde na třicet hrobů se jmény. Například Dr Alfred Morali, zemřel 31. 5. 1945 v 67 letech. Vedle něj je Erwin Farkas, zemřel 2. 6.1945 jako šestiletý. Další oběti byly sem na hřbitov ukládány do hromadných hrobů. Jednalo se o ty, kteří byli přivezeni mrtví transportem smrti. Také ty, kteří krátce po osvobození transportu zemřeli. Jiní umírali, přes veškerou snahu je zachránit, v narychlo zřízeném lazaretu Rudou armádou v tzv. Nordfeldu, táboře pro nuceně nasazené severně od vesnice Tröbitz. Tady vězně ošetřovali i místní obyvatelé. Vězni z transportu byli také přidělováni pod přísným dohledem Rudé armády do místních domů.Někteří z obyvatel se také nakazili a zemřeli. Byla to velmi těžká situace. Koncem dubna 1945 přibylo do vesnice se 700 obyvateli na 2000 přeživších z transportu a 300 prchajících Němců z východních území.

Hromadné hroby jsou na dalších místech. V Langennaundorfu, v místě, kde byl transport zastaven a osvobozen. Byl zde vyhozen do vzduchu železniční most přes řeku Elster. Další jsou v nedalekých vesnicích Schildě a u Wildgrube. A jak ukazuje přehledná mapa cesty transportu na panelech před hřbitovem, oběti jsou pohřbeny i na několika dalších vzdálených místech. 

Náhrobek šestiletého Erwina Farkase

Na hroby se zapomínalo. Pak byly znovu objevované a obnovované. Hřbitov obětí v Tröbitz, na území bývalé NDR, byl nakonec vysvěcen v září roku 1966 rabíny. Byl opatřen památníkem s textem v němčině, který zde stojí dodnes a Davidovou hvězdou umístěnou na jeho vstupní bráně. Od té doby je hřbitov udržován, jména doplňována. Také navštěvován – místními, často dětmi, stojí totiž na konci Schulstraße, Školní ulice. Ale hlavně býval navštěvován přeživšími, dnes už bohužel stále více jen jejich potomky. V roce 2015 byla nakonec instalována venkovní výstava, která přehledně vše o transportu vysvětluje. Ovšem, málokdo o ní a transportu do Tröbitz ví.

Transport z peklaBergen-Belsenu

O který z mnoha transportů smrti vlastně šlo? Šlo o jeden ze tří transportů se 6800 židovskými věznivypravenýmido Terezína.Tyto transporty odjížděly z koncentráku v Bergen-Belsenu mezi 6.-11. dubnem, tedy jen několik dní před osvobozením tábora a kapitulací SS Britům 15. dubna 1945. První transport byl osvobozen americkou armádou 13. dubna 1945 u Farslebenu poblíž Magdeburgu.Druhý transport do Terezínaskutečně dojel 21. dubna 1945, o osudu transportovaných však údajně není nic známo. Třetí, náš tzv. „ztracený transport“, vyjel s 2500 vězni a od 10. dubna křižoval celým německým územím na východ.Ve vlaku byli židovští muži, ženy i děti z více než dvanácti národů. Jak už víme, skončil osvobozen 23. dubna Rudou armádou u Tröbitz.

To, že transport smrti vyvezl vězně z nacistického koncentráku Bergen-Belsenu, byl dá se říci zázrak. A to hned z několika důvodů. Pro tento koncentrák, kde byli už během války drženi židovští vězni jako rukojmí pro výměnu německých vězňů a zajatců v rukou spojenců, Himmler vymyslel v březnu 1944 speciální určení. Vězni, především židovští, sem měli být nadále přiváženi jako do tzv. „rehabilitačního tábora“. Jak vypadala jejich údajná „rehabilitace“? Vězně v Bergen-Belsenu prostě nahnali do baráků, kde jim neposkytli žádné ošetření, minimální stravu. Šlo o jejich likvidaci, v podstatě sem byli dovezeni nebo přišli po svých umřít. 

Ty, kteří již nebyli schopni práce, obzvláště z těžkých podmínek podzemního komplexu KT Mittelbau Dora, sem přiváželi po stovkách a tisících. Vždy už s mnoha mrtvými ve vagónech.Kromě práceneschopných sem přiváželi slabé, nemocné a vyčerpané z jiných táborů. Ze Sachsenhausenu sem byl dovezen i náš Josef Čapek – naposledy byl viděn přeživším vězněm 14. dubna 1945 právě zde, v Bergen Belsenu. Mimochodem stojí za shlédnutí jeho poslední dopisy ze Sachsenhausenu nedávno vydané ve stejnojmenné publikaci v roce 2016. Transporty sem přivážely také ty, kdo byli už dříve vypraveni z již evakuovaných táborů za frontou, z Osvětimi nebo z Gross-Rosennu. Vše se zhoršilo ještě stoupající přeplněností koncentráku, kde se šířily epidemie tyfu a dalších nemocí.

Venkovní výstava u hřbitova obětí zde stojí od roku 2015

V Bergen-Belsenu umíralo 500-600 vězňů denně

Podle zprávy velitele tábora Josefa Kramera vedení SS, uvedené v knize „Pochody smrti“ Daniela Blatmanna, se úmrtnost rapidně zvyšovala. Nazačátku února 1945 umíralo 60-70 lidí denně, koncem března to už bylo na 250-300 vězňů denně.Vypukla epidemie tyfu a skvrnitého tyfu.Celkový počet vězňů v koncentráku s kapacitou 30 000 osob se v březnu vyšplhal na42 000 a dalších 6200 bylo na cestě do tábora. Kramer udával mnoho mrtvých přivezených do tábora–například z transportu s 1900 vězni jich bylo 500 mrtvých.Budovy byly podle Kramerovy zprávy 30% nad svou kapacitou, vězni museli spát vsedě na zemi. Při osvobození tábora britskými jednotkami 15. dubna 1945bylo ještě hůř. Úmrtnost se pohybovala mezi 500-600 mrtvými denně, bylo zde 67000 vězňů, dvakrát více než byla kapacita tábora, většinou nemocných tyfem. Celkem zemřelo od ledna 1945 do konce války 35 000 vězňů, dalších 14 000 jich zde zemřelopo osvobození. 

Dodejme, že zmiňovaný komandant tábora Josef Kramer sem byl přeložen jako ostřílený velitel a s masovou likvidací vězňů měl přes svůj nízký věk bohaté zkušenosti. Od roku 1936 působil postupně v KT Dachau, Mauthausenu a Natzweileru-Struthofu.Naposledy si osvojoval vše potřebnév KT Osvětimi II/Březince, a to v samotné závěrečné fázi války,od května do listopadu 1944, kdy byl převelen do KT Bergen-Belsenu. Byl odsouzen k trestu smrti v listopadu 1945 a v prosinci téhož roku oběšen ve věku 30 let.

S britskými vojsky postupujícími k táboru bylo dojednáno předání tábora bez boje – právě z důvodu nemožnosti evakuovat většinu vězňů pro jejich ubohý stav. Přítomné SS stráže včetně velitele tábora kapitulovaly britské armádě. Byla to obrovská vyjímka mezi koncentráky. Z ostatních lágrů – kromě posledních osvobozených KT Mauthausenu a Dachau - nacisté až do posledních dnů války vyháněli všechny, kdo mohli jít pěšky nebo stát na nohou ve vagóně. Nemohoucí byli likvidováni, jen vyjíměčně vězně ponechali v táboře jejich osudu napospas a skoro vždy jen tehdy, pokud jejich likvidaci již nemohli provést.

Jen zázrakem se vězňům „ztraceného vlaku“ podařilo přežít. Svým nešťastným spoluvězňům, kteří se konce nedožili, pomohli vybudovat důstojný památník. A udržet jej s pomocí dalších generací, i našich současníků. Doufejme, že tomu tak bude nadále.

Mapa několikadenní cesty „ztraceného vlaku“ Německem
Foto: Milena Městecká

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Různé tváře Pavla Zemana

9:10 Zdeněk Jemelík: Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o poz…