Jviz mimo jiné anketa Literárních novin o českém národním zájmu : Češi, víte, co chcete? V té odpovídaly přední osobnosti mimo jiné premiér Bohuslav Sobotka nebo europoslanec Jan Keller. V anketě projektují svůj názor také spisovatelé.

Pohled na sebe sama můžeme korigovat s vnějším pohledem, který se nám nabízí jak v mediálním tak literárním podání. Netřeba připomínat Poláky, o který se tvrdí, že Čechy mají rádi, zatímco náš vztah k nim je s otazníkem ( vztah k jiným národům je na jiný rozbor).

Z Poláků netřeba připomínat u nás nejpopulárnějšího polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła a jeho knihy. Víme, že o Češích píše vemlouvavě a že nás to pohladí. Například:  „Česká republika je takový dezert, jako je například šlehačka s čokoládovou polevou, které nelze odolat.“ A dále o nás říká: „Na Češích jako lidech mi nejvíc imponuje to, že mnozí z nich — vidím to na svých českých známých — dovedou přiznat slabost. Hrabal napsal, že sám sebe neustále svrhává z piedestalu.“ Hle jsou zde však reakce Čechů na jeho knihy, ve kterých chceme sami sebe lépe představit  a jsme najednou překvapení, co dokážeme o sobě vypovědět: „Češi jsou emocionální fašisti“, píše polskému spisovateli jeden čtenář.

Kam se hrabe Szczygieł! To Paweł Huelle jej v lásce k Čechům překonává, a to se projevuje v jeho literární až „opičí“ lásce k Hrabalovi, kdy píše jeho stylem. Hrabalovi pábitelé je to, co se zřejmě Polákům na Češích líbí. Paweł Huelle to dopracoval až tak, že se snaží ve své knize „Mercedes-Benz“ kombinovat polštinu s češtinou.

Dále