Právě hluboká otevřenost a žádná tabu mezi indiány znamená třeba právě to, že už při samotném narození dítěte se již myslí na smrt. To je u nás něco prostě nepředstavitelného. Tady všichni mají radost z nového života a nikdo, opravdu nikdo nemyslí, že to roztomilé děcko také někdy zemře. To je vlastně zkratka kontinuity, kdy v jednom okamžiku se otevírá život nového jedince komunity a v tomtéž momentě šaman mu u kořene nosu rukou otevírá virtuální otvor, kudy by měla odejít jeho duše, když tělo zemře.

Výchova je u nás, jako ostatně všechno, zdrojem a zároveň pod tlakem mnoha vědeckých publikací, studií, výzkumů, odborných panelů, diskuzí. A ty se během let mění, každou chvíli je všechno jinak, je to ode zdi ke zdi. Každý vědec či rádoby odborník považuje za nutné prezentovat svoji teorii. A tak se vydávají spousty publikací a chudinky matky a otcové se dozvídají každou chvíli něco jiného a tak logicky tápou. Nechávat jim volnost, nebo je krotit? Kojit je v pravidelných časových úsecích nebo ne? A kdy? Chovat je, když křičí nebo je nechat vyřvat. Plísnit je nebo ne? Tvrdá výchova nebo měkká? Kontrolovat každý jeho pohyb? Radit jim, jak si mají  hrát a kdy chodit spát? Spát s nimi pohromadě nebo jim dát vlastní pokoj?...............

Když se mně ptali na jednom panelu o výchově, jakpak tam v Amazonii indiáni vychovávají své děti, ani jsem nevěděl, co mám říct. Nikdy jsem vlastně neviděl, že by je vůbec takzvaně vychovávali. Vypadá to u nich, jako by se jim ani nevěnovali, nepoučovali je, neříkali jim, co je správně a co je chybné. Vlastně jim neříkají nic. Vůbec nic. My máme zakódováno, že musíme stále poučovat. Stále něco říkat. Slova, slova, slova…..

Posaď se rovně! Nehrb se! Nelítej pořád! Proč jenom sedíš, proběhni se taky! Proč nemluvíš? Nehraj si s tím klukem! Dávej pozor! Nekřič! Nefňukej! Už spi! Neubližuj mu! Neboj se ho a vrať mu tu ránu! Pozor schody! Jez! Necpi se tak! Nelži mi! O tom nemůžeš ve škole mluvit, ať tě ani nenapadne! Nelez tam, spadneš! Chovej se způsobně, co by lidé řekli?  Stovky příkazů, rad, pokynů a zákazů. To je naše výchova děcka, které se v tom jen těžko orientuje a logicky se křiví, jak svoji páteř fyzickou, tak i tu duchovní. Samozřejmě navíc pozoruje své rodiče, imituje je a je zmaten.

Indiánští rodiče toto neznají a byli by zděšeni, jak děti ničíme. Dítěti dávají volnost už tím, že u nich nejsou žádné fyzické a tím ani ty duchovní zábrany. Žádné ploty, žádné hranice, žádné kočárky omezující jejich pohyb, vlastně ani žádné dveře, které se mu u nás třeba zabouchnou i před nosem. Dítě od narození prostě netuší, co je to plot kolem osady nebo kolem domu či ohrádky u postýlek, co jsou dveře u chalupy. Utíká si kamkoliv jej napadne a nikdo jej nezastaví. Jen intuitivně zastaví před pralesem a to už přiběhne jeho starší bratr, aby jej doprovázel a poznával okolní les. Rodiče mu nepotřebují říkat, jak se má chovat. Podobně jako mně řekli, když jsem chtěl něco vysvětlit: „Dívej se a pochopíš“. Ale samozřejmě ani tak mi to neřekli, jen jsem to vytušil z jejich chování.