Mojmír Grygar: Kdo zavinil první světovou válku? Odpovědnost monarchů a šéfů vlád

Otázka viny za rozpoutání válečného běsnění se poprvé naplno projevila při mírových rozhovorech v roce 1919. Vítězným mocnostem nešlo jen o morální soud, ale také a především o historické memento: panovníci a prezidenti se napříště nemohli schovávat za zájmy národní a státní.

Při formulování mírových dohod se nedostala na přetřes osobní odpovědnost císařů – Františka Josefa I., ani Viléma II., ale to, co bychom nazvali odpovědností národa, vlády i většiny obyvatel, za rozpoutání války. Vina padla na německý národ, nejen v Německu, ale i v Rakousku-Uhersku. Nesmíme opomenout, že německy mluvící obyvatelé v Rakousku se považovali za Němce a přídomek „rakouský“, jak to formuloval císař František Josef I. již při nástupu na trůn, označoval občanskou příslušnost k historicky vzniklému státnímu útvaru, ne národnost.

Osobní odpovědností monarchů se účastníci mírových dohod ve Versailles nezabývali, ale to neznamená, že by byla tato otázka smetena se stolu. Je namístě ji položit a pokusit se ji řešit. Skutečnost, že dokumenty, které by ji mohly osvětlit, podléhaly utajení, falzifikaci i záměrné skartaci, historické osvětlení vzniku světové katastrofy spíše zatemňuje, než objasňuje. Na to vděčně poukazují historikové, kteří chtějí snížit vinu osnovatelů války.

Ptejme se: mohou si podněcovatelé války umýt ruce, svést vinu na někoho nebo na něco jiného? Zahájil rakouský císař válku proti Srbsku, aby pomstil smrt následníka trůnu a jeho ženy? Když se dozvěděl o sarajevském atentátu, v jeho reakci nebyla stopa lítosti ani soucitu. Podle ministra Josefa Redlicha řekl: „Osudu se nedá poroučet.“ Ale sám vzal osud „svých národů“ a Rakouské říše do svých rukou, nastolil vojenskou diktaturu a vedl válku, která přinesla obyvatelům země bez ohledu na národnost nevyčíslitelné utrpení a habsburské monarchii rozpad a zkázu.

Vina stařičkého otce národů

U nás jsme už po léta svědky, jak se provádí mohutná propagační kampaň s cílem rehabilitovat Rakouskou monarchii a císaře Františka Josefa I. glorifikovat jako starostlivého otce „svých národů“, včetně Čechů. S tím úzce souvisí otázka, komu je třeba za vznik první světové války připsat nejvyšší míru viny. Má pravdu Christopher Clarc, autor Náměsíčníků, knihy o tom, „jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“, že vinu za rozpoutání války je třeba hledat ne v Rakousku, ale na Balkáně, jmenovitě v Srbsku? Jakou míru odpovědnosti za to nese císař František Josefa I., který 28. července 1914 vyhlásit Srbsku válku? Je pravda, že k tomu byl „stařičký“ císař donucen svým okolím – vídeňskou dvorskou a vojenskou kamarilou podléhající tlaku německého panovníka? Lze přesunout vinu na císaře Viléma II.? Naši austrofilové, ať to jsou historikové, umělci nebo obyčejní staromilci, tvrdí, že císaře Josefa I. nelze obviňovat, protože byl vázán pomstou za zavražděného následníka trůnu, a nemohl dost dobře vzdorovat velitelům armády, kteří už dlouhá léta volali po tom, aby Rakousko zkrotilo dobyvačné snahy Srbska. Zejména Conrad von Hötzendorf, zřejmě nejschopnější rakouský generál, již od anexe Bosny a Hercegoviny neúnavně vyzýval císaře a kabinet, aby učinili přítrž srbské rozpínavosti. Přitom se netajil tím, že lidmi u dvora pohrdá, považuje je za zbabělce a že je to jedině armáda, která může dát rozhárané poměry v Rakouské říši do pořádku. Císaře v žádném případě nelze zbavit odpovědnosti za rozpoutání války, na něho padá lví podíl na všech zločinech spáchaných rakouskou armádou a policií. Kdo řekne A, logicky uvede do chodu B, C, D včetně Z. Není pravda, že císaře vysoký věk zbavoval schopnosti rozhodovat. Naopak, z deníků ministra Josefa Redlicha, který měl k mocnáři volný přístup, víme, že císař si byl plně vědom důsledků svých rozhodnutí a činů a že důsledně trval na svém privilegiu mít ve všech základních otázkách státu a společenského zřízení poslední slovo. Byl nepřítelem reforem a změn, ale jako monarcha, který byl již od mládí oddán vojenskému údělu a stavu (nejlépe se cítil v uniformě na koni a také úřadování vykonával, jakoby šlo o druh vojenské povinnosti), považoval vyhlášení války za správné, nevyhnutelné, diktované dynastickou tradicí. Podle svědectví Conrada von Hötzendorfa císař již v roce 1913 prohlásil, že povstání v Albánii nabízí „snad poslední možnost zaútočit proti Srbům“ a že „válku je třeba vést do nejzazších důsledků“. Historikové a komentátoři, kteří zbavují Františka Josefa I. odpovědnosti za vyhlášení války si neuvědomují, že císař by se jejich obhajobou cítil dotčen; jako vrchní velitel rakouské armády a nejvyšší představitel dynastie by jakýkoli pokus oslabit váhu svého osobního rozhodnutí považoval za urážku. Motivům jeho obhájců rozumím, jinak by ho jen obtížně mohli bránit před nařčením, že má na svědomí milióny obětí. (Císař z boží milosti jako masový vrah?) Ve všech, i docela malých vesnicích v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i jinde v Evropě narazíme na pomníky padlých v letech 1914–1918; čteme desítky, stovky, tisíce, desetitisíce jmen a ptáme se, kdo podepsal těmto lidem, kteří se ničím neprovinili, trest smrti? Dáme-li dohromady statistiky první světové války, dospějeme k závěru, že z českého národa byl každý desátý občan tak či onak postižen (zabit, zmrzačen, zdravotně postižen, ožebračen). (Malíř Jan Bauch ve vzpomínkách uvedl, že v dílně jeho otce byli tři dělníci – ani jeden se z války nevrátil.) Naproti tomu renomovaný historik vydává přepychově upravený soupis dokumentů, které mají dokázat příchylnost českého lidu k vídeňskému mocnáři. V Národním museu proběhne dojemná výstava hraček, na které se divák mohl dojímat nad medvídkem opatřeným licousy a skřipcem – hle, jak se již děti učili milovat stařičkého císaře pána! Doporučuji divákům hraček, hrníčků, půllitrů, dýmek, talířků a jiných věcí denní potřeby, které jim měly přiblížit a zdůvěrnit éru mocnářství, aby chvíli postáli před seznamy padlých na venkovských a městských pomnících a uvědomili si, že tu s nimi někdo hraje divnou propagační hru. Říká se jí vymývání mozků.

Falzifikace historika Clarca

Christopher Clarc v knize o příčinách první světové války otázku viny odsouvá do pozadí. Tvrdí, že otázka, kdo zavinil válku, je zavádějící, protože koneckonců její zrod je věcí samovolného pohybu, kdy se státy a národy dostávají do transu podobnému náměsíčnictví, a s nadšením se hrnou do vzájemného zabíjení. Autor mnoho úsilí věnoval tomu, aby zbavil rakouského i německého císaře nařčení, že na nich zůstane Černý Petr podpalovačů světové katastrofy. I když obsáhle filozofuje o tom, že rozpoutání tak složité historické události, jako je první světová válka, nemá žádného viníka, nakonec bez váhání ukáže prstem na sarajevského atentátníka, jehož ruku vedla srbská teroristická organizace. Podle Clarca zavraždění následníka trůnu nebylo pouhou záminkou, které se chopil rakouský císař a jeho rádcové. Čin fanatického teroristy vyvěrá z temného ohniska skutečného zdroje války, jímž je – srbský nacionalismus. Anglický historik se odhodlal konečně odhalit Srbsko jako „slepou skvrnu celého historického bádání zabývajícího se krizí vedoucí k válce“. Clarc zlověstnou roli Srbska pohotově aktualizuje tím, že ji uvádí do souvislosti s válkami, které podnítil rozpad Jugoslávie; také v tomto případě vidí téhož nepřítele – srbský nacionalismus. Anglického historika nezajímá úloha, kterou sehráli Srbové za druhé světové války, nevšiml si toho, že v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině se našli horliví podporovatelé Hitlerovy agrese, nezaznamenal dobrovolnickou divizi SS Handschar, složenou z balkánských muslimů (najdeme mezi nimi i Aliju Izetbegoviće, který vedl povstání proti Bělehradu a jako bojovník za islámský stát přilil notně oleje do ohně srbsko–muslimské nenávisti), neví nic o drastické okupaci a anexi Bosny a Hercegoviny rakouským vojskem (kolik tam zahynulo, dezertovalo, trpělo českých vojáků a důstojníků?) přijímá jako akt civilizačního pokroku. („Tamhle na stráni, chachá juchachá, šnelcug uhání“ – zpívali čeští vojáci v Hercegovině – „a v něm jedou namačkáni mohamedáni, chachá... // Mohamedáni, chachá juchachá, to jsou pohani, / gatě maj roztrhaný, smrkaj do dlaní, chachá...“)

Neomluvitelná neznalost Clarcovi umožnila tvrdit, že odpor srbských vlastenců na obsazeném území byl exportem, exteritoriální nákazou z Bělehradu. Samozřejmě musel zamlčet, že v Bosně a Hercegovině vládlo od anexe v roce 1908 válečné právo, že zemi spravovala armáda, která ve všech regionech postavila pevnůstky (werky). Malíř a etnograf Ludvík Kuba ve vzpomínkách píše, jak se stal svědkem pohřbu pasáčka koz, který byl zastřelen, když při pastvě bezděčně přestoupil bezpečnostní pás kolem rakouské pevnůstky. Srbské studenty, jako byl Gavrilo Princip, nemusel nikdo z Bělehradu učit nenávisti k rakouským utlačovatelům.

Clarc jde v obhajobě císařovy válečné politiky ještě dál, než oficiální rakouští historikové. Zatímco ti se pokoušeli nějak obejít nebo nebrat v úvahu skutečnost, že srbská vláda souhlasila se všemi podmínkami memoranda vyjma té, která umožňovala rakouské ozbrojené moci vést na území Srbska nezávislé vyšetřování pozadí atentátu, Clarc princip suverenity státu znehodnocuje tím nejhorším způsobem – poukazem na dnešní politiku USA vůči Sýrii i jiným státům. Rakouský císař měl podle Clarca stejné právo nerespektovat hranice a svrchovanost Srbska, jako je má prezident Obama, který prosazuje vyšší politické zájmy, šíří demokracii a lidská práva. Vezmeme-li toto tvrzení vážně, pak se celý státoprávní a geopolitický systém světa zhroutí: hranice státu může bez skrupulí překročit každá cizí moc, která se opírá o přesvědčení, že na její straně je pravda. Připomíná to cynickou verzi této teze, kterou zformuloval jeden americký ideolog: Války vznikají proto, že jeden chce něco mít, a ten druhý mu v tom brání.

Nepřiznaná vina zárodek odvety

Paragraf číslo 231 Versaillské mírové smlouvy stanovil, že vina za rozpoutání první světové války padá na Rakousko, které napadlo Srbsko, a na Německo vyhlašující válku Francii, Rusku a Anglii. Představitelé německé politické a kulturní elity po válce rázně odmítli vinu za rozpoutání války, zatímco spojenci nazvali „světovou válku největším zločinem proti lidstvu a svobodě národů, jaký kdy vědomě učinil národ, vydávající se za civilizovaný.“ Němečtí politikové vinu tvrdošíjně odmítali: v roce 1923 protestuje Hindenburg a podobná prohlášení se opakují i v následujících letech. Německo vinu za válku a její důsledky nikdy nepřiznalo. A co Rakousko? Doznalo se ke své vině? 4. listopadu 1918 Vídeňáci „slavili“ konec války slavnostní mší ve Svatoštěpánském chrámu. S jakými asi pocity zpívali hymnu s prosbou, aby bůh „zachoval císaře, který nás vede moudrou rukou“? Jak chápali bilanci války, když i v této chvíli, jako nesčetněkrát v minulosti, nabízeli „statky a krev za našeho císaře, statky a krev za vlast“?

Podle názoru, který sdílela většina lidí v Německu, vojáci v německých ani rakouských uniformách nebyli poraženi na bojišti – o vítězství je připravily druhořadé materiální a hospodářské důvody, zejména vstup Spojených států do války, které si chtěly pojistit splácení velkých válečných výdajů. (Tyto půjčky, poznamenejme, muselo z velké části platit Německo.) Masaryk, který znal své Pappenheimské, spojenecké politiky nabádal, aby vítězné armády došly až do Berlína; tvrdil, že Němci si porážku nepřiznají, nezavlají-li nad Říšským sněmem prapory vítězných armád. Měl pravdu. Josef Roth v románě Pavoučí hnízdo líčí nevůli, s jakou vdovy v měšťanské rodině zahrnuli posledního z mužů, který se nezraněn vrátil z fronty; svou úctu a obdiv věnovaly pouze padlým, jejichž fotografie vystavily v obývacím pokoji na čestném místě. Masarykův názor se nesetkal s podporou; stoupence okamžitého příměří, kteří se chtěli vyhnout okupaci poraženého státu, taková bojechtivost u hlasatele humanismu překvapila. Masaryk dokonce předpověděl, že Němci, pokud do důsledku neprožijí hořkost své porážky, připraví novou válku; nezmýlil se ani v časovém odhadu – její začátek viděl v nedalekém horizontu dvaceti let. (Světová revoluce, 1925, str. 370.) V době, kdy hroudy dopadaly na jeho hrob v Lánech, bylo již zřejmé, že Hitler nezůstane pouze u planých nadávek a vyhrůžek.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.