Otázka viny za rozpoutání válečného běsnění se poprvé naplno projevila při mírových rozhovorech v roce 1919. Vítězným mocnostem nešlo jen o morální soud, ale také a především o historické memento: panovníci a prezidenti se napříště nemohli schovávat za zájmy národní a státní.

Při formulování mírových dohod se nedostala na přetřes osobní odpovědnost císařů – Františka Josefa I., ani Viléma II., ale to, co bychom nazvali odpovědností národa, vlády i většiny obyvatel, za rozpoutání války. Vina padla na německý národ, nejen v Německu, ale i v Rakousku-Uhersku. Nesmíme opomenout, že německy mluvící obyvatelé v Rakousku se považovali za Němce a přídomek „rakouský“, jak to formuloval císař František Josef I. již při nástupu na trůn, označoval občanskou příslušnost k historicky vzniklému státnímu útvaru, ne národnost.

Osobní odpovědností monarchů se účastníci mírových dohod ve Versailles nezabývali, ale to neznamená, že by byla tato otázka smetena se stolu. Je namístě ji položit a pokusit se ji řešit. Skutečnost, že dokumenty, které by ji mohly osvětlit, podléhaly utajení, falzifikaci i záměrné skartaci, historické osvětlení vzniku světové katastrofy spíše zatemňuje, než objasňuje. Na to vděčně poukazují historikové, kteří chtějí snížit vinu osnovatelů války.

Ptejme se: mohou si podněcovatelé války umýt ruce, svést vinu na někoho nebo na něco jiného? Zahájil rakouský císař válku proti Srbsku, aby pomstil smrt následníka trůnu a jeho ženy? Když se dozvěděl o sarajevském atentátu, v jeho reakci nebyla stopa lítosti ani soucitu. Podle ministra Josefa Redlicha řekl: „Osudu se nedá poroučet.“ Ale sám vzal osud „svých národů“ a Rakouské říše do svých rukou, nastolil vojenskou diktaturu a vedl válku, která přinesla obyvatelům země bez ohledu na národnost nevyčíslitelné utrpení a habsburské monarchii rozpad a zkázu.