Když Věra Jourová přijala nominaci na eurokomisařku, ukázalo se, že tento elementární prostor skutečně dosud nebyl ženám přisouzen. Vinu na tom nesou paradoxně nové vlny feminismu.
Další vlna boje za práva žen totiž upozorňuje na fakt, že rovnoprávnost „de iure“ není postačující podmínkou k přístupu žen do světa byznysu i veřejného prostoru. Existují obtížně proniknutelné bariéry (zvyky), proto je nutné ženy přímo zvýhodnit, třeba zavedením povinných kvót.
V této souvislosti nás musí zneklidnit elementární rozpor: pokud nemá „sex“ jako biologické pohlaví determinovat sexuální preference jedince a pokud „gender“, jako pohlaví sociální, nemá determinovat společenské role osoby, potom je znepokojující, že eurokomisařkou se stane osoba právě z důvodu svého pohlaví, jak zmínil i předseda vlády.
Jestliže Woolf požaduje pro ženy prostor k vlastnímu sebevyjádření, myslí tím právě onu možnost, nikoliv nutnost. Požaduje, aby ženy mohly naplňovat své ambice. Příznivci kvót však neberou v úvahu, že rovnost lidí (pohlaví) právě spočívá v možnosti určit si své vlastní cíle. Podobně nacházíme u Sókrata, když hledá výměr spravedlnosti, aby odhalil definici: „každému co jeho jest“, tedy, že spravedlivé je jednání (aktivita), které se odehrává v souladu s vnitřním, přirozeným nastavením jednajícího.
Aplikovat kvóty znamená, že ti, kteří si nepřejí vystupovat v určité roli, jsou vnějšími okolnostmi (strukturou řádu) přinuceni se v takové situaci zachovat proti své přirozenosti. Uvnitř politických stran, které pracují s kvótami, jsme tak často svědky paradoxní situace: na ženy je vyvíjen tlak, aby přijaly kandidaturu. Samozřejmě: zdaleka ne všechny členky/členové vstupují do strany za účelem provozování aktivní politiky, spíše chtějí vyjádřit veřejně svůj názor, seznámit se s novými lidmi apod. Ačkoliv jsou politické strany obvykle otevřeny přijímání nových členů, o účast v nich usiluje mnohem méně žen než mužů. Navíc právě ženy do strany často vstupují s jinou ambicí, než je kandidatura. Poté je na ně vyvíjen nátlak (kandidovat), což jim setrvání ve straně dále znepříjemňuje.
Je nutné hledat příčiny tohoto, jistě neuspokojivého, stavu. Na první pohled vidíme, že nedostatek žen v politice není dán jejich diskriminací, ale spíše jinými ambicemi uvnitř strany, než je kandidatura, možná také obecná nechuť se veřejného života účastnit. Zaměřme se proto spíše na rehabilitaci politiky, než na vývoj „donucovacích“ prostředků.
Nenuťme ženy, aby byly političkami, když jimi (některé) být nechtějí. Spíše sledujme Virginii Woolf, ptejme se, zda mají ženy dostatek osobního prostoru k sebevyjádření. Zda zvolí formu politiky, nebo zcela jinou, ponechme na jejich rozhodnutí. Nevytvářejme však nové nástroje moci (kvóty), které před ženy i muže kladou cíle, se kterými se neztotožňují. Nedovolme, aby kdokoliv byl ponižován tím, že s ním bude zacházeno nikoliv podle jeho intelektuálních a osobnostních kvalit, ale podle barvy kůže, vyznání, nebo pohlaví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
