Publikováním dizertační práce na svých webovkách poodhalil Michal Horáček kus svého nitra, za což mu děkuji. Je to poutavé čtení a v širším kontextu nabízí i hlubší podněty k zamyšlení.

Práce sestává ze dvou hlavních, nepravidelně se prolínajících rovin, a to: a) subjektivního popisu sázkařského prostředí na základě vlastní dlouholeté zkušenosti („Příběh zevnitř“), b) teoretické objektivizace, která má za cíl poskytnout vědecký náhled na problematiku, kterou autor více než dvě dekády jako přímý účastník žil („Příběh zvenčí“).

„Příběh zevnitř“ působí jako delší povídka či základ krátké novely. Jako by byl sepsán samostatně, možná původně i za jiným účelem – je čtivý a strhující. Není zřejmé, zda se školitel či hodnotitelé při samotné obhajobě skutečně dopodrobna zabývali hlubším zkoumáním toho, nakolik přesná je v něm zachycená detailní reprodukce dějů a hovorů z několika dnů (hlavně) roku 1972 z prostředí, ve kterém na pořizování žádných záznamů nebyl čas ani prostor (a jak autor sám připouští, v dané době ještě zdaleka nebyl antropologem; viz str. 33). Prof. Kolář se tématu ve své oponentuře opatrně dotýká a jako podnět k vysvětlení jej avizuje (str. 2 a 3 posudk 50 % práce) zřejmě působí dostatečně přesvědčivě a je žádoucím způsobem ilustrativní – lze předpokládat, že to jak školiteli (Abu Ghosh, Ph.D.), tak i komisi stačilo.

„Příběh zvenčí“ působí trochu jako komplementarita prozaické části, jako by na něm byla znát snaha obhájit akademické ambice práce, dodat textu to, „co se od dizertačky čeká“, „povýšit“ prozaický základ do ranku řádných dizertaček. Odkazy a citace nicméně odkazují na vášnivé zaujetí tématem (např. 24–27), některé jsou vysoce ilustrativní (např. sugestivní umělecké zpracování relativity vnímání času v podání J. L. Borgese; str. 152–153), obecně reflektují to, že když autor čte, tak u toho přemýšlí, jakož i to, že umí (a má s čím) hledat k teorii paralely v reálném světě. Pestrý je i průřez zdrojovou a použitou literaturou (vždyť taky 10 tisíc knih nemá v knihovně hned tak každý!).

Svérázný je vztah autora k antropologu Cliffordu Geertzovi – ten se od Horáčka dočká kritiky jak proto, že při svém výzkumu na Bali nebyl s to poznat potlač (etnografický pojem – pozn.red.), tak proto, že délka jeho terénního výzkumu se s Horáčkovou praxí mezi sázkaři (Horáček 22 let; Geertz, podle Horáčkových výpočtů, cca 6 dní sledování kohoutích zápasů) zdaleka nemůže měřit.
Horáčkovi ale přesto dochází, že zcela ignorovat slavného vědce nemůže – pokud by Geertz nekanonizoval „hustý popis“ jako legitimní vědeckou praktiku, neměla by celá „prozaická část“ Horáčkovy dizertačky jakoukoli šanci být aspoň trochu brána vážně coby integrální součást jakékoli práce, jejímiž definujícími pravidly je věda, nikoli krásná literatura.