Dokonce ještě před pádem Sovětského svazu byl Chruščov otevřen myšlence o tom, že Sovětský svaz by se mohl stát spolupracujícím členem Západu. Ruští lidé měli k Západu příznivý vztah a těšili se na začlenění Ruska do západního světa.

Vláda Reagana a jeho následovníka Bushe st. vzali tuto myšlenku za svou. Bushův ministr zahraničí Jim Baker slíbil, že NATO se blíže k sovětským hranicím nepohne, pokud Gorbačov bude souhlasit se sjednocením Německa, které bude představovat předstupeň nastolení svobody ve východoevropské části sovětského impéria.

Clintonův režim pod tlakem neokonzervativců americký slib nedodržel s vysvětlením, že šlo jen o slib ústní, nikoli písemný – a proto neplatný. A nejenže svrhl vládu Jugoslávie a rozdrobil tuto zemi na kousky, ale jednu historickou část Srbska předal do rukou muslimů a posunul tak NATO blíž k hranicím Ruska. V době rozpadu SSSR v r. 1991 bylo Rusko příliš slabé na to, aby s tímto vývojem cokoli učinilo, protože Jelcinova vláda byla pouhou washingtonskou loutkou.

Na mnichovské bezpečnostní konferenci v r. 2007 oznámil Jelcinův nástupce Putin, že Rusko neuznává unipolární svět ovládaný Washingtonem a že bude sledovat své vlastní zájmy a nikoli zájmy Washingtonu. V tu dobu bylo toto Putinovo vyhlášení ruské nezávislosti víceméně ignorováno, protože Washington byl zrovna plně zaměstnán svou válkou na Středním východě, vedenou v zájmu Izraele.