Slovíčko „prý“ drásalo mé ucho, přesvědčené, že novináři a editoři, kteří se na prestižní stanici věnují politice, by měli mít ústavu v malíčku.

Nakonec se ale lidé přece jen dozvěděli, že článek 27 Ústavy České republiky skutečně toto ustanovení obsahuje. Jasno trvalo dva dny, než se neobjevil názor, že v ústavě je mezera a že není zřejmé, zda bez souhlasu sněmovny lze s doktorem Rathem udělat něco víc, než ho na chvíli zadržet. 

Ponechme stranou vyjádření dvou právníků – šéfa komunistů Vojtěcha Filipa a exšéfa lidovců Cyrila Svobody. Jejich právní názory si jistě smíme dovolit brát s rezervou a ohledem na možné politické motivy. Navíc oba předběhl a možná inspiroval odborník na ústavní právo, profesor Univerzity Karlovy Václav Pavlíček. Podle něj se odpovídající článek ústavy špatně interpretuje. Profesor připustil oprávněnost zadržení Ratha jen s pouhým souhlasem šéfky sněmovny, nikoli už ale jeho další stíhání bez souhlasu celé dolní komory. 

Jiní právníci spíše vycházeli z toho, že pokud „na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností“, tak zřejmě tato přípustnost byla sice předběžně a dočasně, ale přesto už dosud platná. Tím spíš, že Němcová vydala to, co ústava označuje za „souhlas k odevzdání zadrženého soudu“. Nikoli tedy policii nebo státnímu zástupci, který by mohl poslance zadržet jen na omezenou dobu, ale soudu, jenž by se jaksi nedostal ke slovu bez zahájení trestního stíhání. Do vazby se člověk přece neposílá jen kvůli špatnému dojmu a bez tomu předcházejících příslušných procesních úkonů.