V největším politickém procesu s údajnými nacionalisty, který se připravoval od roku 1950 a uskutečnil v r. 1954, tedy rok po Stalinově smrti (což zřejmě způsobilo, že obžalovaní unikli trestu smrti), byli hlavními obviněnými a odsouzenými členové V. ilegálního vedení KSS a političtí vůdci SNP G. Husák (doživotí) a L. Novomeský (10 let vězení). (K. Šmidke zemřel již v r. 1952 za podivných okolností.) Kromě nich bylo odsouzeno vícero představitelů slovenské komunistické inteligence (např. L. Holdoš, pověřenec pro věci církevní – 13 let, I. Horváth – spisovatel – 22 let, D. Okáli, od března 1948 pověřenec vnitra – 18 let), protože předseda KSS V. Široký viděl kořeny buržoazního nacionalismu v činnosti skupiny DAV. Jelikož vedoucí postavou DAVu byl V. Clementis, tak ho odsoudili a popravili již v roce 1952.

Vykonstruovaná obvinění vůči politickým představitelům a účastníkům Slovenského národního povstání, brutalita výslechů a metod zpracovávání křivě obžalovaných, mediální hysterie spojená s procesy, politické tlaky na členy KSČ i na veřejnost, aby proces a tresty veřejně podporovali, to vše dramaticky narušilo slovensko-české vztahy. Vždyť „vina“ obžalovaných spočívala pouze v tom, že si dovolili prostřednictvím povstalecké Slovenské národní rady odmítnout zprofanované unitární uspořádání společného státu Čechů a Slováků a žádat uplatnění principu „rovný s rovným“ ve vztahu českého a slovenského národa a posílení postavení Slovenska a pravomocí slovenských orgánů rozhodovat o ekonomické, sociální a kulturní politice na jeho území.

Toto prosazování elementárních slovenských národních zájmů proti českým, které se vydávaly za československé a prosazovaly se docela samozřejmě i prostřednictvím trvání na unitární podobě státu vyhovující početně a hospodářsky silnějšímu národu a jeho elitám, se kvalifikovalo jako zrada principů proletářského internacionalismu, jako prosazování slovenského separatismu, jako velezrada, kterou je třeba potrestat smrtí. Politické poselství procesu s buržoazními nacionalisty bylo jednoduché – když nepřestanete otravovat s navýšením pravomocí slovenských orgánů, pověsíme vás. To, jak byl na Slovensku vnímán tento proces, nejlépe vystihuje výrok slovenského literáta Romana Kaliského na 1. sjezdu slovenských novinářů v r. 1963, že jím byl uražen „slovenský národ jako celek“.

Je zajímavé, že státoprávně-mocenská dimenze procesu s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty se na rozdíl od procesů s Heliodorem Píkou, Miladou Horákovou a se Slánského spikleneckým centrem nejen v České republice, ale i v zahraničí pertraktuje pouze minimálně.

Socialistická ústava

K další demontáži pravomocí slovenských orgánů a prohloubení asymetrie v postavení Slovenska a českých zemí došlo přijetím ústavy v roce 1960. Ze všech slovenských národních orgánů zůstala existence pouze SNR, všechny ostatní instituce byly zrušeny, včetně ornamentálního Sboru pověřenců. Přičemž SNR ztratila veškerou původní pravomoc, podle nové úpravy mohla schvalovat jen svůj vlastní rozpočet.