Peter Zvolenský: Hned dva rusofobové z ČSSD v jedné vládě. Náhoda?

03.09.2019 20:34

Po „krizi“ kolem ministerstva kultury má nyní ČSSD z pěti ministrů hned dva osvědčené rusofoby. Copak to může znamenat?

Peter Zvolenský: Hned dva rusofobové z ČSSD v jedné vládě. Náhoda?
Foto: Hans Štembera
Popisek: ČSSD, ilustrační foto

Že je ČSSD v krizi se všeobecně vědělo. Že Jan Hamáček není tím kdo stranu z té krize dokáže vytáhout, se také ví. Že je však zmíněná krize tak hluboká a Hamáčkova úloha ve straně natolik omezená, že jej donutí personálně recyklovat politicky provařeného Lubomíra Zaorálka, se nevědělo.

L. Zaorálek se jako místopředseda ČSSD rukou společnou a nerozdílnou se s B. Sobotkou výrazně podílel na politickém propadu ČSSD. Jeho čtyřleté působení na postu ministra zahraničí v Sobotkově vládě Lidovému domu nejen nijak nepomohlo, ale straně viditelně uškodilo.

Jeho karikaturální krátkodobé působení coby lídra volební kandidátky ČSSD na podzim 2017 pak jen podtrhlo, že tento člověk už do politiky nepatří. Vlastně nejspíš ani nikdy nepatřil. Proto jmenovaný snad vůbec poprvé způsobil radost všem příznivcům ČSSD když se po volebním fiasku v posledních sněmovních volbách rozhodl nekandidovat znovu na žádnou funkci ve vedení strany.

Všechny politické strany v tíživých situacích hledají nové tváře. Jenže ČSSD vsadila na „starého koně“ a z nějakého důvodu čeká, že se jí to vyplatí.

Jak už řečeno, ze skromného počtu pěti ministrů ČSSD ve vládě jsou hned dva echt rusofobové – Petříček a Zaorálek. U současného pána Černínu to snad ani tolik nevadí. Jeho politický význam je nulový, v zahraničí ani doma o něm nikdo neví … takže moc škody nenadělá i kdyby chtěl.

Dosud se projevil jedinou věcí - z českých politiků zašel nejdále při ochraně ukrajinských fašistů. Osobně se zapojil do procesu morálního, politického a právního „očištění“ Hitlerových spojenců - banderovců. Ten proces na Ukrajině probíhá už léta a čeští politici do něj dosud nevstupovali. Což už samo o sobě staví velký otazník. Ministr Petříček však „novátorsky“ vztah k banderovcům výslovně označil za „vnitřní záležitost“ Ukrajiny. Označí dříve či později např. vyvražďování Židů nacisty také za za „vnitřní záležitost Třetí říše“?

Ministr Petříček zjevně neviděl polský film Volyň. Z něho by zjistil, co to byly volyňské masakry (1943) provedené banderovci. Mohl by se také – jako Čech - seznámit s vražděním, jehož se banderovci dopouštěli na území Československa. To ovšem od něj nejspíš nelze čekat – asi i proto, že pan Poche mu to nenařídil.

Proč si takového amatéra zvolila ČSSD za jednoho ze svých místopředsedů je jinou otázkou a není záměrem tohoto textu to rozebírat.

To Luboš Zaorálek je na úseku nenávisti k Rusku jinačí číman. Po mnohaletém čekání na post ministra zahraničí se v únoru 2014 konečně dočkal. Nastoupil do Černínu poté, co veřejnost ještě úplně nezapoměla na jeho „proti-imperialistická“ vystoupení k americkému radaru.

Rozmístění radaru v Brdech totiž coby stínový ministr zahraničí ČSSR odmítal tak vehementně, že si od Američanů vykoledoval zařazení na tzv. „černou listinu“. Ti ho začali diplomaticky ignorovat, přestali zvát na akce pořadané americkou ambasádou apod.

Nesouhlas s radarem byl politikou ČSSD a bylo na místě, že ji tehdejší ministr zahraničí stínové vlády Jiřího Paroubka prosazoval. Co nebylo na místě bylo buranství, s nímž tak Zaorálek činil. Míra jeho veřejného anti-amerikanismu byla v post-listopadovém režimu nevídaná a vyvolávala obavy z možných důsledků. Především mohla svou radikálností odradit část veřejnosti, která byla sice proti radaru, ale svůj nesouhlas nutně nespojovala s anti-amerikanismem typu Fidela Castra.

Proslýchalo se, že vedení KSČM tehdy opakovaně upozorňovalo Lidový dům, aby svého stínového ministra zahraničí zpacifikovalo, aby neohrozil celkové vyznění anti-radarového hnutí. KSČM tehdy mj. sehrála celkově v kauze radar důležitý part, když se dokázala odpojit od svých úzce stranických zájmů a efektivně podpořit sociálně a ideově velmi široké protiradarové hnutí.

Jen díky racionálnímu přístupu J. Paroubka coby předsedy ČSSD se tehdy podařilo udržet značně politicky pestré protiradarové hnutí tak dlouho při životě. Americké velvyslanectví přece jen pochopilo, že klíčovou postavou českého hnutí proti radaru je právě on a ke zděšení ODS připravilo jeho setkání s prezidentem Bushem v Praze v létě 2007. Topolánek se tomu snažil zabránit seč mohl, ale Američané si do takových věcí nenechají kecat a setkání se uskutečnilo.

Vytvoření prakticky celonárodního odporu proti radaru současně ulehčoval nebývalý idiotismus Topolánkovy vlády, přihlouplý ignorantský transatlantický přístup většiny českých médií a nepochopitelně amatérský postup velvyslanectví USA v Praze.

Topolánkova vláda ve své zaslepenosti tehdy ukázala převážné části české veřejnosti vztyčený prostředník a smlouvu o radaru podepsala. Po nástupu Obamy do Bílého domu ovšem Washington smlouvu svým obvyklým arogantním způsobem odpískal a česká pravice, zejména tehdejší ODS, se tak stala jen užitečným idiotem.

Zpět k Zaorálkovi: vývoj v Evropě mu přinesl hned po nástupu do funkce ministra téma, jímž dlouho překrýval svou někdejší anti-radarovou protiamerickou hysterii. Převrat v Kyjevě a jeho důsledky přivedly nového ministra do úplného protiruského tranzu. Že se ČR připojila k sankcím EU proti Rusku nikoho neudivilo, ani Moskvu ne, to se jaksi čekalo. Je to daň našemu členství v EU o níž jsme věděli, že ji budeme muset občas platit.

Co překvapilo, byla intenzita protiruské aktivity Zaorálka, zdaleka překračující „solidaritu s EU“. Snad vůbec poprvé v dějinách samostatné ČR musela parlamentní opozice, tedy pravice, byť nechtě, s politikou vlády souhlasit. Zaorálkovy protiruské fanfaronády vyvolávaly v ODS přímo znepokojení. Ta jej upozorňovala, aby se „vzpamatoval“, protože to co říká jsou pravicové postoje a „on je přece ČSSD, tedy levice.“

Ukrajina se tehdy pod Zaorálkovým „vůdcovstvím“ stala klíčovým tématem české zahraniční politiky. Sám ministr navštívil Ukrajinu jen v roce 2014 snad 6x či 7x, rozdával tam jakousi humanitární pomoc a podobně (širokým obloukem přitom ovšem obcházel východní Ukrajinu). Ve Sněmovně pronášel bojové protiruské filipiky, jejichž délka často konkurovala s legendárními projevy Gottwaldova poslance Hrušky blahé paměti za 1.republiky.

Bojoval otevřeně v médiích s prezidentem Zemanem za českého velvyslance na Ukrajině, který zcela propadl pučistům. Veden snahou „pomstít se“ se Rusům, vyhlásil Zaorálek cosi jako „interdikt“ nad ruskou ambasádou v Praze, podobně jako kdysi papež nad Janem Husem.

L. Zaorálek se slovně rozčílil, když jeho zaměstnanec Bartuška komentoval masový masakr (s více než 40 obětmi) provedený ukrajinskými extremisty a banderovci v Oděse v květnu 2014. Podle tohoto vykutáleného studentského vůdce z listopadu 1989 je nejlépe čelit Rusům takto - „musíte je upálit nebo zakopat vedle silnice. A je hotovo“. Ale na Zaorálkově ministerstvu zahraničí tento „vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost“ přes rozčilení pana ministra zůstal. I když prezident Zeman pravil, že by někoho takového z ministerstva okamžitě vyhodil.

Moskvu svým rusofobním halasením ministr Zaorálek samozřejmě neovlivnil ani v nejmenším. Dokázal nicméně dovést bilaterální politické vztahy na bod nula. Čest české vlajky zachraňovaly kontakty M. Zemana s V. Putinem.

Ani na Západě ministr Zaorálek svým protiruským hartusením nezapůsobil. V Bruselu od Sobotkovy vlády totiž očekávali jen to, na čem se EU usnesla. Nikoli vlastní polopomatené aktivity bezvýznamného člena EU. Svůj jakž takž řízený zdroj rusofobie Brusel měl a má (kromě Londýna) hlavně v Polsku a ve třech baltských zemích. Nového snaživce tohoto typu nepotřebuje.

Ideální pro EU i NATO byla pozice premiéra Sobotky – ten k Ukrajině držel hubu i krok.

Říkalo se, že nejčastějším Zaorálkovým zahraničním partnerem v té době byla Victoria Nuland, jedna z náměstkyň na americkém MZV (takových mají na Stadepu asi dvacet). Tahle dáma řídila vývoj na Majdanu (tedy kromě toho co obhospodařovaly zpravodajské služby USA, Británie, Německa a patrně i Francie).

Tím, že prezident Janukovič z Ukrajiny utekl si nejen zachránil život, ale citelně zkomplikoval plány pučistů. Nemohli totiž oznámit uvolnění postu hlavy státu v důsledku smrti a radši začali hledat, na radu Nulandové, nového premiéra. A byla právě paní náměstkyně, která v odposlechnutém telefonátu s US velvyslancem pronesla ono známé „fuck the EU“. Kontakty L. Zaorálka s Nulandovou byly tak časté, že jej zlé jazyky přejmenovaly na „Zadolárka“ a paní Nulandovou na „řídícího důstojníka“.

Připoměňme také Zaorálkovu mentální spirálu od bojovného odmítání rozhodnutí Topolánkovy vlády uznat nezávislost Kosova (květen 2008) až po jeho opakovanou ministerskou podporu žádosti Kosova o vstup do UNESCO v listopadu 2015. Že se Kosovo dodnes členem UNESCO nestalo svědčí o tom, že diplomacie jako taková je pro Lubomíra Zaorálka stále tajemstvím.

Riziko nového ministra kultury pro české zahraniční zájmy spočívá v tom, že může propadnout fetiši sankcí, pro které horoval již dříve. Pro sankce je totiž kulturní spolupráce zvláště „úrodným“ polem. Jak vidno, Zaorálek již minulosti prokázal sklon k extrémům - od castrovského anti-amerikanismu až po nenávistnou rusofobii. Uvidíme zda těmto „lákadlům“ odolá na jiném ministerstvu. Třeba se rozhodne „trestat“ Rusko rušením kulturních akcí, různými postihy Ruského střediska vědy a kultury v Praze, vypovězením bilaterální dohody o péči o vojenské hroby. Může také definitivně „zazdít“ Forum českých a ruských historiků (iniciativa obou prezidentů), od kterého se Černín už stejně za jeho působení distancoval. Má i řadu jiných možností.

Asi můžeme čekat od nového ministra kultury další špílce typu „Stop levné práci“, což vymyslel v nouzi jako krátkodechý lídr volební kandidátky ČSSD. Nebo analogii nápadu, že „Česko“ je v angličtině „Czechia“, kterýžto nápad zapadl hned jak vznikl. Také Zaorálkův podivuhodně opožděný boj (zcela na konci jeho ministerského mandátu) proti dvojí kvalitě potravin v EU na úkor východní Evropy signalizuje viditelnou absenci orientace ve změti mezinárodních témat. Jak vidíme, L.Zaorálek se rovněž nejdříve musí stát ministrem kultury, aby pochopil, že se můžeme v zahraničí prosazovat i kulturou. Jako ministr zahraničí měl k dispozici celou síť Českých center. Co vlastně ta síť celé 4 roky jeho ministrování dělala ?

Zcela na závěr: zahraniční politiku L. Zaorálka před pár dny ocenil K. Schwarzenberg vytažený ČT z naftalínu, politiku svého nynějšího nedospělého nástupce v Černínu ocenil zase Zaorálek. Rusofob rusofobovi prostě oči nevyklove.

Peter Zvolenský

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…